Novinky z Almaty

Cesta do Biškeku - Tolikova rodina

2009-12-09T05:43:00.001-08:00

Ranní mlha mě doprovázela na autobusové nádraží v Almatě – Sayran, odkud odjíždějí autobusy a maršutky do různých koutů Kazachstánu, ale také do Biškeku, kam jsem měl namířeno já. Ještě před tím, než jsem přešel ulici, tak se na mě vrhli Kazaši, kteří mi nabízeli taxi kamkoliv. Mezi nimi jsou i lidé, kteří přichází na autobusové nádraží, aby odchytli někoho, kdo jede stejným směrem, aby se podíleli na benzín. Autobusové nádraží bylo ponořené ve smogu, všechny autobusy byly nastartované a připravené vyrazit, jen co se zaplní všechna místa. Dřív žádný řidič neodjede, dokud není opravdu plný, proto je lepší jezdit maršutkou, která má maximálně 17 míst. Cesta do Bišekeku z Almaty trvá letecky hodinu a stojí 11 tis. tenge (1200 Kč), autem čtyři hodiny a přijde na 1000 tenge. Koupil jsem si ještě vodu na cestu a zabral si místo na přední sedačce, aby byl dobrý výhled. Čekal jsem asi hodinu, než přišli všichni ostatní spolucestující, takže jsme chvíli po desáté hodině mohli vyrazit. Byl jsem už docela rád, začínala mi být zima a zápach z nastartovaných autobusů začínal být dost nepříjemný. Nejprve jsme se museli protroubit k výjezdu z autobusového nádraží, což nám dalo taky zabrat, zaparkovaná auta bez řidičů blokovala každou uličku. Řidič pustil velmi silně topení a velmi oblíbenou televizní ruskou show Naša Raša. Vyjeli jsme z města a opět nás přivítali kazachstánské stepi. Občas bylo možné zahlédnout opuštěné stavení nebo Žigulíka s pytli na střeše. Vesnice mají charakteristickou modro bílé zbarvení. Vrata, plot a okenice modré a fasáda bílá. Chvílemi nebyl žádný provoz, nalevo i napravo nebylo nic jiného než step a elektrické napětí. Cesta by se dala zvládnout mnohem rychleji než za čtyři hodiny, protože asfalt je velmi dobrý, bohužel skoro po celou dobu cesty je maximální rychlost 50 km v hodině i přes značné rovinky. Za chvíli se začal terén zvolna měnit a přicházeli kopce, kopce plné energie. V duchu jsem si říkal, že by to tady bylo super na kolo. Po třech a půl hodiny jízdy jsme přijeli na hranice. Všichni jsme museli vystoupit a projít pasovou kontrolou uvnitř budovy. Kazachstánská pasová kontrola proběhla bez větších problémů, až jsem se divil, jen trvala trošku déle, než jsou kazachstánští občané zvyklí, tak mě proklínali pohledem. Nemohu za to, že muž v uniformě psal na počítači jedním prstem a všechny písmenka byla jinde než obvykle. Přešel jsem most oddělený dvěma červenými závorami, abych se mohl podrobit kontrole kyrgyzské. Vystál jsem frontu u okénka, aby mi bylo sděleno, že cizinci chodí jinam. Došel jsem do kanceláře, kde byli dva Kyrgyzové plně zabraní do počítačových her podobné piškvorkám. Jeden z nich pootočil hlavu, změřil si mě pohledem, druhý hrál bez rušení dál. „Co chceš?, zeptal se. „Poslali mě sem, chci jet do Biškeku,“ odpověděl jsem. Požádal mě o pas, který položil před klávesnici a jal se dohrát svou rozehranou hru. Po chvíli vzal pas do ruky a začal s ním listovat. „Odkud jsi? Proč jedeš do Kyrgyzstánu? Máš tam nějaké známé?“ ptal se, se zamračeným pohledem. Odpověděl jsem mu, ale on stále listoval pasem a díval se na různá visa. V hlavě jsem si říkal, jestli na mě maršutka ještě čeká, nebo už ujela a jak dlouho a kolik mě to bude stát, abych se do Biškeku dostal. Zalistoval naposledy pasem a dal mi razítko. Joo tak to mohlo být, ve skutečnosti to bylo trošku jinak. Zalistoval ještě několikrát pasem, aby mi sdělil, že mě nepustí, protože mám špatné visum, že se musím vrátit do Almaty na kyrgyzské velvyslanectví, abych dostal košer visum. Odmítl jsem a požádal ho, aby mi tam razítko dal a já mohl pokračovat dál v cestě. Druhý úředník se také začal zajímat o můj pas. Mezi tím přišli další lidé, cizinci, hlavně Turci, kteří dostávali razítka bez problémů. Všichni ostatní museli čekat na svůj pas venku, naštěstí já jsem byl s nimi uvnitř v teple. „Aleš, Aleš, Aleš, co mám s tebou dělat? ptal se mě s úsměvem muž v zelené uniformě. „Pustit mě do Biškeku,“ odpověděl jsem mu. Chvíli jsme si tímto způsobem povídali, ale nevypadalo to, že se do Kyrgyzstánu podívám. V tom přišel Turek, kterého nevyhodily ven, tak jsem se s ním dal turecky do řeči, že tam mám problém a jestli mi neporadí. Řekl mi, ať dám muži nějakou korunu, což se mi pochopitelně nechtělo, ale asi mi nic jiného nezbývalo. Poprosil jsem ho, jestli to nemůže udělat on, protože nevím jak. Vzal si odemne bankovku a snažil ji dát muži v zeleném do ruky. Ten ji však odmítl, chvíli se bavili kyrgyzsky a potom mi muž vrátil bankovku a byl odejit z kanceláře. Samozřejmě muži s pravomocemi nepřestávali hrát hry na počítači. Dal jsem se s druhým do řeči, o rodině, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a České republice. Čas běžel a maršutka byla už určitě ta tam. Muž chvílemi listoval mým pasem, chvílemi odcházel, ale stále hrál svou hru a to nejen na počítači. Ptal se mě o čem jsem se bavil s Turkem, tak jsem mu o tom pověděl. „Aleš, Aleš, Aleš, co mám s tebou dělat?“ ptal se už po několikáté. Položil razítko na visum a dělal, že mi ho už dá, ale pak si to opět rozmyslel a začal listovat pasem. Po hodině a půl mi nakonec razítko dal s tím, že o tom nebudu nikde s nikým mluvit, tak proto to mohu jen psát. Vyšel jsem na cestu, maršutka byla ta tam. Po chvíli cesty se na mě vrhly taxíkáři se super výhodnými nabídkami, že mě za trojnásobek ceny z Almaty do Biškeku odvezou zbývalých dvacet pět kilometrů. Prošel jsem první a pak další. Čím dál od hranice, tím cena klesala, až jsem došel k místu, kde jezdili kyrgyzské maršutky, tak jsem za 20 som (asi 6 kč) nakonec v pohodě odjel. Nechal jsem se vyložit v centru u SUMu, něco jako ruský GUM. Musel jsem začít hledat místo na spaní. Byl mi doporučen levný hotel Dostik, kde noc pro cizince stála 60 dolarů. Hledal jsem něco pro můj rozpočet. V hotelu mi doporučili jiné místo, kam jsem taxíkem odjel. Hotel byl sice levnější, ale pořád se mi nechtělo platit ve Střední Asii tolik, jako na Šumavě nebo v Krkonoších. V koutku hotelu byla kancelář, která nabízela službu, že najde ubytování v pronájmu levněji. Využil jsem toho, protože se už stmívalo. Říkal jsem si, že tu zůstanu, tak na dvě maximálně tři noci. Paní mi napsala adresu, kam jsem se měl dopravit, kde na mě čekala moje nová postel. Nechtěl jsem jet taxikem, tak jsem využil trolejbusu. Zeptal jsem se šoféra, který mi slíbil, že mi zastaví mimo zastávku blízko mého místa. Dali jsme se do řeči, z kterého přišlo pozvání na přenocování za poloviční cenu, tedy za 500 som (180 Kč), říkal jsem si, že to bude určitě větší zážitek než pronajatá místnost. Jako je v místní mentalitě zvykem, jsem zapomněl na nabídku za 1000 kč a vzal levnější variantu. Tolik, jak zněla přezdívka řidiče, mi řekl, že musí dořídit směnu a pak pojedeme společně domů. Vysadil mě v centru, kam jsem měl opět přijít za dvě hodiny, aby mě nabral a odjeli jsme do depa. Chodil jsem po městě, které začínalo žít nočním životem. Osvětlené ulice, dobře oblečení lidé, velké ulice pro lidi a auta, upravená zeleň, nic jako zahradníkem zapomenutá Almata! Výborná šaurma z hovězího mi zvedla mínění o Biškeku ještě výše. Město mi nepřišlo tak smutné jako Almata a lidé se na ulici usmívali! Tolik přijel na autobusovou zastávku v tolik kolik měl, takže jsem nasedl a odjeli jsme do depa, kde jsem nejdřív sledoval, jak se autobus myje, čistí a kontroluje. Tolik ještě vyřídil několik formalit a mohli jsme opustit brány závodu a jít na taxi. Tolik bydlel s rodinou dvacet minut za městem. Provezli mě s taxikářem osvětleným Biškekem a taxikář mě podaroval kyrgyzskou sim kartou, kterou už nepotřeboval. Dojeli jsme před kovové vrata Tolikova domu. Odehnal dva psy, abych mohl projít do domu. Žena a šestiletá dcera nás už vítala. Odložil jsem si věci. Při vstupu do místností byla cítit velká vlhkost a nezdravost prostředí. Po pravé straně na zemi bylo sezení, naproti byla puštěná televize s ruským programem. Na židli vedle vstupních dveří byli elektrická kamínka, která jsou zakázaná používat. Tolik mě provedl po domě, který měl tři místnosti a kuchyň, jedna místnost nebyla ještě dodělaná. Suchá toaleta byla venku a voda nebyla zcela do domu dovedena. V dvou místnostech se netopilo a v jedné byla puštěná mála trouba na chleba, která místnost vyhřívala. Seděli jsme v kuchyni a povídali si a jedli připravené jídlo Tolikovou ženou. Za chvíli přišli dva syni, kteří se dali také do jídla. Jedli jsme salát z řepy, polévku s bramborem a kousky tučného masa a nějaké sladkosti. Pili jsme čaj. Okolo desáté hodiny přijelo auto a celá rodina až na mě se šlo podívat na příbuzného nové Audi (r.v.1994). Po chvíli se Tolik vrátil a vzal máslo ze stolu, že musí auto pomazat, aby dobře šlapalo, že je to místní tradice. Ne nadarmo se říká, kdo maže, ten jede. Máslem pomazaný pravý blatník nového auta má přinést štěstí. Za chvíli nás kolem stolu sedělo čtyři více. Opilý šedesátiletý Marat, uklízeč hlavního města, seděl vedle mě, a když právě nespal, tak se mi snažil něco říkat, ale protože drmolil, tak jsem mu nerozuměl skoro ani slovo. Otevřela se lahev vodky a všichni pili. Měl jsem trošku strach, aby mi ta vodka nevypálila oči, byla dost nechutná. Proto jsem si vždy jen srkl, což se pochopitelně Maratovi nelíbilo, ale naštěstí vždy usnul. Jedlo se a povídalo o novém autě a událostech posledních dní. Po hodině sebrali opilého Marata, posadili do auta a všichni odjeli společně s Tolikovou ženou a dětmi k dalším příbuzným. Když neobjedete všechny příbuzné, znamená to velkou hanbu a dostanete se do klepů. Tolik naštěstí zůstal doma, byl jsem výmluvou. Oficiálně jsme se znali už dříve, aby rodina rovněž nepřišla do klepů, že ubytovává za peníze cizince. Tolik vymyslel, že když sloužil v Pobaltí v době Sovětského svazu, tak můj táta byl jeho dobrý kamarád z Československa. Asi to zabralo. Tolik vytáhl staré fotky z oné doby a ukazoval, jak jako voják byl v Pobaltí. Staré fotky na vlhkém papíře alba měly zvláštní zápach. Chvíli jsme ještě povídali a kolem jedenácté, i přestože jsem nebyl unaven, jsem šel na kutě. Nebylo co víc si říci a navíc za hodinu vypínali proud.

Biškek - nejlepší šaurma ve Střední Asii

2009-12-09T05:30:00.000-08:00

Ráno kolem osmé hodiny jsem se probudil, kluci spali ještě na zemi vedle mě. Byl sice pátek, ale slavil se Mayram (v Turecku Bayram), muslimský svátek, takže do školy se nemuselo. Světlana, Tolikova žena už ve velkém hrnci vařila na večer jídlo. Tolik, jako řidič trolejbusu musel ráno ve čtyři do práce. Skromně jsem posnídal, rozloučil se a jeden ze synů mě dovedl na náves odkud jezdili maršutky do centra města. První maršutka jela na Ošský bazar, který jsem chtěl vidět, takže jsem vyrazil. Po deváté hodině byl bazar v plném proudu, ženy prodávaly pečivo, ovoce, koření, nádobí, slepice, či zlato a stříbro, zkrátka vše co je potřeba. Muži porcovali a čistili maso. Svítilo slunce a venku bylo teplo. V pozadí za proudícími davy bylo vidět pohoří Tan-Šan. Bazar opravdu sloužil jako bazar, nikoliv jako lákadlo turistům. Chodil jsem po bazaru, na kterém se dalo koupit opravdu všechno. Koupil jsem si nějaký suvenýr a vyrazil do centra města. Zavolal jsem jednomu Kyrgyzovi ohledně ubytování, a slíbil mi, že mi pomůže něco na další noci najít. Chodil jsem po městě, architektura města byla trošku podobná té evropské, jak jsem se dozvěděl mnohem později, mnoho budov bylo postaveno československými architekty v době Sovětského svazu, stále na naši pomoc velmi dobře vzpomínají. Velmi mě překvapily plakáty v trolejbuse, které vyzívaly k boji proti korupci. Mnoho autobusů mělo samolepku: Od japonského národa, národu kyrgyzskému či čínský národ kyrgyzskému národu. Došel jsem k hlavnímu náměstí, na kterém vlaje kyrgyzská vlajka, u které stojí čestná stráž, v pozadí je národní muzeum. Vedle nově upraveného náměstí stojí budova, ve které má sídlo prezident. Kyrgyzové ji nazývají Bílý dům. Hlavou státu je prezident Bakajev, který se dostal k moci po revoluci v roce 2005, a jeho předchůdce Akajev byl „vyhnán“ do azylu do Moskvy, kde v současné době je vedoucím Institutu fyziky. Kmenové uspořádání hraje v Kyrgyzstánu stále velkou roli. V Kazachstánu jsou tři džuzy, v Kyrgyzstánu je dělení jednodušší, a to na sever a jih. Současný prezident je ze severu.

Jak jsem chodil po městě, a lidé se na mě usmívali, tak jsem dostal lepší náladu. Ponurá nálada z Almaty byla ta tam. Za chvíli volal Becktour, Kyrgyz, který mi pomáhal najít ubytování. „Našel jsem ti někoho, pošlu ti jeho číslo a domluvte se,“ znělo v telefonu. Super, říkal jsem si. Za chvíli jsem se potkal s dvacetičtyřletým Jenishbeckem, který mě měl ubytovat. Chodili jsme po městě a povídali jsme si. Pak jsme odjeli maršutkou po Sovětské ulici k domu, kde bydlel. Měl jsem velké štěstí. Dostal jsem se do rodiny kyrgyzského režiséra filmového Karagulova, který je příbuzným kyrgyzského spisovatele Ajtmatova. V přirovnání k našemu Čapkovi. Intelekt Jenishbecka a jeho rodiny byl znát a měli jsme si o čem povídat. Večer jsme vyrazili k jeho sestře, kde nás čekala malá párty. V porovnání s předchozí nocí, kde bylo vlhko a chladno u Jenishbecka byla pohostinnost úplně na jiné úrovni. Rázem jsem se stal novým synem rodiny. Maminka si mě zamilovala a tatínek taky. Až prý přijedu domů, mám říkat, že moje druhá Apa (mamka) a Ata (táta) jsou v Biškeku. Pozornost a společně strávený čas byl až neuvěřitelný. Můj nový kyrgyzský táta mi vyprávěl jak se zná s českým režisérem Formanem a další historky z natáčení. Na večerní párty jsem se seznámil se Jenishbekckovým kamarádem Mikou. Našli jsme společnou řeč a byli jsme naladěni na společnou notu. Opravdu jsem si užíval, konečně někdo kdo mi rozumí, říkal jsem si. V Kazachstánu jsem takové kamarády nepotkal.

Život na kyrgyzské vesnici, aneb jízda na oslu

2009-12-09T05:09:00.000-08:00

Další den ráno jsme vstávali brzy, abychom společně s Mikou vyrazili k jezeru Issyk Kul, kde měl příbuzné. V osm hodin jsme již byli na Západnímautobusovém nádraží a čekali dvě hodiny na další lidi, kteří pojedou stejným směrem. Jen co jsme vyrazili a byli za městem, Mikovi zvonil telefon, jak jsme daleko, že prý kvůli mému příjezdu z takové dálky zabijí ovci. Přesvědčovali jsme, že to není třeba, ale zvyk je zvyk. Čtyřhodinová cesta utíkala poměrně rychle. Podél cesty jsme minuly několik vesnic s nízkou zástavbou. V pozadí byly vidět zasněžené vrcholky hor. Dech beroucí výhledy. Po hodině a půl cesty jsme začali stoupat do hor, krajina se měnila a my jsme projížděli úzkými údolími, kde vedle cesty tekla jen řeka. Vystoupali jsme a projeli jsme několik vesnic, kde k maršutce přicházeli ženy s uzenými rybami na prodej. Domy ve vesnicích byly postaveny v druhé polovině minulého století v období sovětizace, kdy kočovný národ Kyrgyzů byl donucen se usadit. Ve většině vesnic stojí mešita. Na pláních před horami se pasou ovce, krávy a koně. Po pravé straně se nám naskytl pohled na jezero Issyk Kul, které v létě slouží jako rekreační oblast a jeho voda dosahuje teplot až 28 stupňů. Vystoupili jsme ve vesnici a dál jsme museli taxíkem nebo pěšky. Taxi ne a ne jet, tak jsme dlouho stáli a čekali Jenishbeck a Mika si zatím koupili kartáček na zuby a já jsem dostal nabídku od místního rodáka, abych po ukončení školy přijel, že společně budeme pást ovce a jezdit na koni. Myslel to smrtelně vážně, takže já se už o práci nebojím, ani v době krize. Dostal jsem od kluků nové kyrgyzské jméno Aleshbeck. Konečně se objevila modrá Lada, která nás měla odvést k Mikovým příbuzným. Nejprve jsme najeli natankovat a pak jsme po kamenité cestě vyrazili směrem k horám. Skrz naprasklé přední sklo jsem sledoval kamenitou cestu vhodnou tak pro traktory. Jiné auto, by mělo s terénem problémy, ale Lada ze 70 let, si s tím hlavu nedělala. Po dvaceti minutách hopsavé jízdy jsme dojeli do místa, odkud se muselo jít pěšky. Tam na nás už čekal sedmiletý syn příbuzných. Přeskočili jsme potok a už jsme v dáli viděli malé stavení, ke kterému jsme mířili. „Už týden se nám zdá o tom, že přijedete,“ vítala nás žena u branky. Dostal jsem pusu na tvář. Její muž mi potřásl rukou a přiklonil se ke mně, tak je to zvykem mezi muži. Zavedli nás do svého příbytku.

Každý host je požehnáním pro dům, do kterého vstoupí. U Kyrgyzů to stále platí a není to jen o slovech, jako u jiných turkických muslimských národů. Vstoupili jsme do malé předsíňky, která sloužila zároveň jako koupelna. Na nízkém dřevěném stolku, byly položeny kbelíky a lavory s vodou, vedle kterých byly čistící prostředky. Boty jsme nechali na linoleu před kobercem, hned vedle kamen, které ústily do vedlejší místnosti. Výška v místnosti nebyla vyšší než dva metry deset. Vstoupili jsme do druhé místnosti, která sloužila jako jídelna, po pravé straně bylo vyústění malých kamenných kamen, na kterých se ohřívala v staré železné konvici voda na černý čaj. Po pravé straně bylo, mi již známé zařízení podobné kuchyňským kamnům s jednou ploténkou. Na zdi visel červený koberec a uprostřed stolu byl připraven nízký stolek, který se utápěl pod masou jídla. Jako čestný host, jsem seděl podle obyčeje proti vstupním dveřím a naproti hostitelce, vedle mě si jako další čestný host sedl Jenishbek, po levé straně jsem hlavu rodiny. Mluvili jsme rusky a chvílemi se mluvilo kyrgyzsky, z čehož jsem moc nepochytil. Jako správní hosté jsme přivezli z města dárky pro děti a hostitele a to v podobě ovoce, bonbónů, čaje a různých pamlsků. Na stole byla čerstvá jablka, domácí zavařenina různých druhů, domácí máslo a sušenky. Paní domu mi podávala misku s černým čajem. „Jsme moc rádi, že jste přijeli. Jezte, pijte a buďte tu jako doma,“ nám se zlatým úsměvem sdělovala, až podala čaj každému kolem stolu. Ve Střední Asii je stále populární mít zlaté zuby, asi máte jistotu, že své jmění jen tak neztratíte, nebo nějaká banka Vás o něj nepřipraví. „Vše, co je na stole dělám sama. V létě přes den chodím do lesa a do okolí, abych nasbírala plody přírody. Vystačíme si tu úplně na všechno sami. Je to tu lepší než ve vesnici, kde není práce. Do vesnice chodím, jen pro cukr, drogérii a čaj. Vodu bereme z horského potoka a ostatní produkty jsou jen naše. Máme malé stádo ovcí, teď už jen dvacet čtyři, jednu jsme zabily na počest Vašeho příjezdu. Potom máme čtyři koně, devět krav, dva osly, dva psy, husy, slepice a krocany. Jsem moc ráda, že jsme před třemi roky odešli z vesnice. Muž nepije a musí se starat o dobytek,“ zakončila hostitelka. V tu chvíli vstoupila do dveří sestra hostitelky a přinesla na stůl hlavní chod, brambory a vařené kosti s masem z ovce. Jali jsme se okusování a mastného hodování. Pěkně to do krku klouzalo. Vedlejší místnost byla rovněž zařízena velmi skromně, televize, jedna úzká postel a dřevěná truhla. V místnostech byl na zemi teplý koberec. Až jsme dojedli, dopili a dopopovídali první uvítací, šli jsme se projít ven. Hned vedle vstupních venkovních dveří byly další dveře. Myslel jsem, že se jedná o nějakou kůlnu, byl to však omyl. Byla to kuchyň, v hluboké hliněné peci praskalo dřevo a v železném kotlíku zapuštěném do pece vřela voda s naporcovanou ovcí. Zbylé maso vyselo na dřevěné tyči nad pecí, do toho všeho znělo kyrgyzské rádio. Šli jsme se podívat na zasazené jabloně a švestky. Jeden hektar půdy stojí v současnosti 2 tis. amerických dolarů. Muž začal osedlávat koně, že prý se povozíme. Kobylka moc nechtěla sedlo na tož někoho na sobě. Trošičku kopala nohama. Byl jsem rád, že jsem dostal osla. Mika dostal koně a Jenishbeck dostal taky osla. Vyrazily jsme cvalem na kyrgyzské pláně. Koně jsou opravdu rychlejší než oslové. Ten můj jel, přesto nějak rychle a nechtěl mě poslouchat. Že bych byl takový osel, abych nezvládl osla? Podívám se za sebe a tam za námi běží synek hostitelů, který do osla kope – tomu se to pochopitelně nelíbí, takže vybírá velmi pichlavou cestu různým křovím. Konečně to synek vzdal a osel se uklidnil. Dojeli jsme naše koňáky a dívali se jak závodí do vrchu, když v tom se Mikova kobyla splašila a shodila ho na zem. Pobídl jsem oslíka a jeli jsme k Mikovi, už vstával ze země, naštěstí vyndal nohu v čas ze střemenu. Kobyla zmizela někde v houští, takže Mika šel na zpět pěšky a naštěstí měl na hlavě jen malou bouli a několik odřenin. Začalo se stmívat a hory v pozadí dostávali nové barvy. Oblaka ustoupila, takže byly vidět vrcholky kopců a nedaleká nově postavená cesta přes údolí hor vedoucí do Almaty. Začali jsme hledat dobytek. Nějak se nám zatoulaly dvě krávy, takže jsme měli plné ruce práce. Na zimu dávají místní za úplatu dobytek a ovce pasákům v horách, kteří je šest měsíců pasou. Starost o jednu ovci stojí přibližně třicet korun a starost o jednu krávu asi šedesát korun. Pasáci si přijdou na docela slušné peníze, když si vezmu, že třeba soused hostitelů měl ovcí tisíc, tři sta krav a dvě stě koní. To mi pak došlo, když říkali, proč jsou malí chovatelé. Úplně jsem zapomněl zmínit to nejdůležitější a tím byla toaleta. Dřevěná kadibudka, která se při větru různým směrem nakláněla, měla svá vrátka nasměrována k jezeru, za kterým se tyčily bílé vrcholky mohutných hor. Máte doma někdo takový výhled na záchodě? Byli jsme již velmi ofoukaní větrem a trošičku promrzlí. Zmrzlé a mokré ponožky na nohách jsme s příchodem do příbytku dali ke kamnům a vzali suché. Hostitelka nám už podávala čaj a říkala, že musíme hodně jíst. Jedli jsme, byl jsem už úplně plný a pořád do mě něco rvali. Už jsem opravdu nemohl. Seděl jsem na koberci v tureckém sedu a poslouchal kyrgyzskou rozmluvu o islámu. Něco v tom smyslu, že imáni jsou papežštější než papež. Mluvilo se víc kyrgyzsky než rusky, což byl trošku můj handicap, ale alespoň jsem mohl v klidu usrkávat čaj a vnímat atmosféru spokojené venkovské kyrgyzské rodiny. V tom paní domu zavelela a na stůl se začala nosit večeře. Už jsem nemohl předtím, a teď donášeli polévku, v které byla obrovská kost s tučným masem. Pro Kyrgyze určitě nebetyčná pochoutka. Po polévce přišel další chod v podobě bešparmaku. Těstoviny s vývarem z masa a cibulka s masem, pochopitelně na kosti. Bešparmak v překladu znamená pětprstů a stejně tak se i jí, drobný problém dělá vývar, který se z talíře vysrká nebo se podává do speciální misky. Mladý syn, který předtím kopal mého osla, se chopil kosti a začal ji okusovat a žužlat. Žužlali jsme všichni a opět to všechno pěkně klouzalo do krku. Po hlavním jídle jsme opět pili čaj a povídali si, ke konci večera jsme zpívali a hráli na kyrgyzskou balalajku, bohužel jsem zapomněl, jak se přesně jmenuje. jsem musel zpívat taky, tak jsem vybral písničku, kterou měl rád Masaryk – Ach, synku synku...Malinko se hodila do tamního prostředí. U večeře jsme řešili politiku a životní osud. Ve dvanáct hodin obyčejně se na pět hodin vypíná v rámci úspor v celém Kyrgyzstánu světlo, nejinak tomu mělo být tady. Během naši návštěvy se tomu tak nestalo, bralo se to jako osudové poselství a štěstí, které přinesl příchozí host. Bylo nám třem hostům ustláno na zemi ve vedlejším pokoji. Táta se synem spali na posteli a hostitelka se sestrou si ustlali v místnosti na zemi, kde jsme před tím jedli. Kolem čtvrté hodiny mě vzbudilo hrozné chrápání, které naštěstí brzy ustalo.

Další den ráno jsme posnídali a vyrazili na procházku. Bylo slunečné ráno, na nebi nebyl ani mráček. Jeden lepší výhled střídal další. Po obědě jsme ještě prohodili několik slov s kolemjdoucími lovci zajíců a pak jsme pěšky vyrazili zpět do vesnice. Doprovázel nás vůz tažený oslem, na kterém seděl mladý syn, který odjížděl na pět dní bydlet k babičce, aby to měl blíže chodit do školy. Na voze seděla hostitelka a ve voze seděla její sestra zasypaná taškami. My tři jsme šli pěšky. Pěkně jsme se prošli, když jsme došli k dalšímu stavení, kde nás opět hostili jako krále. Babičce Miky je přes osmdesát let a žije s dalšími Mikovými příbuznými. Nezbývalo nám už moc času, abychom se dostali v čas zpět do Biškeku a tak jsme se rozloučili a vyrazili k hlavní ulici, která vedla do hlavního města. Po chvíli nám zastavil džíp, který nás odvezl za stejnou cenu jako maršutka, což bylo opět deklarováno jako zázrak mého příchodu. Večer kolem desáté hodiny jsme se dostali domů, kde nás čekala Apa (mamka) opět s plným stolem jídla. Vyprávěli jsme, až jsme z toho byli docela unavení a tak jsme kolem půl druhé šli spát.

Poslední dny v Biškeku

2009-12-09T05:06:00.001-08:00

Pondělní ráno mě probudilo dost silné bručení v břiše a rychlý úprk na toaletu. Dostal jsem několik prášku a spal jsem až do jedenácti s přestávkami k běhu. Po opět velmi tučném obědě, který jsem moc nesnědl, nejen kvůli bolesti břicha jsem vyrazil na jeden z místních bazarů a na prohlídku města. Večer jsme byli opět pozváni na večeři k jedné tetě. Nebylo mi ten den moc dobře, ale nakonec to byl úspěšný den, protože se nám podařilo domluvit interview s jedním poslancem ohledné mé disertační práce. Druhý den ráno nás čekalo interview, které proběhlo velmi hladce, a dozvěděl jsem se velmi zajímavé informace. Potom jsem zašel na tamní univerzitu za vytipovanými profesory a rovněž jsme si dobře popovídali. Večer nás čekal koncert tradiční kyrgyzské hudby. Zaplněný sál seděl v kožichách, protože se netopilo, to ovšem nebránilo divákům si koncert opravdu vychutnat. Další večerní návštěva s hostinou a pak do postele. Další den jsem opět vyrazil udělat několik interview, abych později odpoledne mohl vyrazit zpět do Almaty. Měl jsem malinko obavu z hraničního přechodu, aby mě pustili na zpět, ale nakonec opět díky Jenishbeckovi šlo hladce. Jeho příbuzný je diplomatem, takže jsme přes hranice jeli diplomatickým autem a nevyskytly se skoro žádné problémy. Dovezli mě až před dům před kterým v Almatě žiji. Nechtěl jsem nic podobného, ale nedali se odbýt. Host je prý host.

Již brzy dobrodružství z Kyrgyzstanu

2009-12-07T01:59:00.000-08:00

Cesta do Astany

2009-11-12T08:04:00.001-08:00

Astana se stala hlavním městem v roce 1998, kdy se veškeré úřady přesunuly z Almaty. Vzdálenost mezi Astanou a Almatou je 1200 km, vlakem se vzdálenost dá ujet za 13 hodin a autem údajně za 10. Bohužel vlak, který jel 13 hodin byl už plně obsazen, tak jsem volil další expres, který vyjížděl z Almaty v 14:30 a do Astany přijížděl druhý den ráno v 10:30, necelých dvacet hodin cesty.
Na nádraží jsem dojel autobusem. Vlak stál na prvním nástupišti a půl hodinu před odjezdem se do něho mohlo nastoupit. Venku bylo zataženo a pod mrakem, na další dny hlásili v Almatě, že bude sněžit. Pro Astanu mělo být připraveno slunečné počasí. Jen tak tak jsem prolezl úzkou uličkou a našel své kupé a místo číslo dvacet, kde jsem měl ležet. Byla to vrchní postel. Kupé bylo poměrně malé, když jsem se v něm chtěl postavit na šířku, tak mi to ramena nedovolila. Vyndal jsem si nějaké zásoby jídla a pití na stolek a díval se na druhou kolej, kde se rovněž odbavoval vlak, který jel směrem na Šimkent. Při nástupu do vlaku musíte vždy ukázat jízdenku a doklad totožnosti, v mém případě pas. Naštěstí žádné povolení na opuštění města nepotřebujete.
Za chvíli přišel mladý Kazach a položil si věci na lavici. Představil se jako Zasulan, po chvíli přišel o něco starší muž, jeho kolega, který se jmenoval nějak jako Dušan, nevím přesně. Usedli jsme a představili jsme se a začali jsme chvíli povídat. Zasulanovi je 26 let a je muzikant, Dušanovi je 48 a je jeho učitel na konzervatoři v Almatě. Byli pozváni do Astany na vystoupení na oslavách velkého kazašského umělce Azarbajeva. V tu chvíli přišel do dveří vysoký statný muž, řekněme basketbalista, který nesel velkou tašku a jmenoval se Alexandr. Rus Saša byl businessman. I když později jsem pochopil, podle jeho vyprávění byl polobůh a hlavně taky rybář. Takže si dokážete představit, jak velké ryby chytal. Byli jsme kompletní, jak v kupé, tak i ve vlaku a vlak se mohl pomalu vydat na svou dvacetihodinovou cestu. Dušan mě poprosil, jestli bych si s ním nevyměnil místo, že raději spí na vrchu, protože musí číst namás (islámská modlitba). Mně to vyhovovalo, seděl jsem u okénka a pozoroval krajinu. Po chvíli jsme opustili Almatu a jen vrcholky hor ji připomínaly. Po třech hodinách jízdy zmizely i hory a ocitli jsme se v kazachstánské stepi. Vpravo i vlevo byli vidět nedozírné širé plochy, jen elektrické vedení a občasný domek se stádem ovcí nebo krav uprostřed ničeho narušoval prázdnotu místa. Ve vlaku dostáváte k jízdence dva čaje. Teplou vodu můžete mít do konvice po celou dobu jízdy zdarma. Vaří se v samovaru na začátku vagónu. V každém vagónu je jeho obsluha, která se stará nejen o čaj, ale i otopení ve vagónu. Při vystoupení do vozu, jsem si říkal, na co tam jsou tři velké plné pytle. Cestou jsem pochopil, že obsluha vagónu rovněž přikládá do kotle, aby cestujícím bylo teplo. Jídelní vůz byl zařazen jako šestý vagón vlaku. Hlad jsem neměl, ale šel jsem se podívat. V jídelním voze se promítal film, lidé pili čaj, jedli plov a obsluhoval je velmi příjemný personál. Lidé jsou ve vlaku všeobecně velmi vstřícní a povídaví, ono jim asi nic jiného nezbývá, když chtějí, aby jim cesta rychle utekla. Stejně tak se dělo i v našem kupé. Tradičně první otázky směřovaly k tomu, zdali jsem ženatý a kolik mám dětí, a kdy se tedy do toho už pustím, protože jsem stařec. Zasulan, který je stejně starý jako já řekl: „ Моя жена готова.“ Což znamenalo, že se za pár měsíců stane otcem. Dušan i Saša ho pochválili, že je šikovný a že to je dobře. Pak se podívali na mě a doporučili mi, ať s tím taky něco dělám. Tak co myslíš Miško? Blížilo se k sedmé hodině večer, což byl čas k večeři. Každý vyndal, to co měl na malý stolek uprostřed kupé. Venku už byla tma, jen občas létaly venku jiskry ze samovaru, takže to byl malý ohňostroj. Podél tratě bylo vždy několik vypálených míst, asi díky zmiňovaným jiskrám. Pustili jsme se do jídla. Podávalo se, spíše řekněme rukama z umaštěného pytlíku se bralo koňské maso, které se zakusovalo chlebem. Prý je bez cholesterolu a nejlepší koňské maso je ze čtyřletého koně. Starší už stojí za starou bačkoru a je hrozně tuhé. V Kazachstánu je koňské, jehněčí, hovězí a kuřecí maso to nejvíce rozšířené. Snad i díky historii a jejich kočovnému způsobu života. Nevím, jak starý kůň byl, kterého jsme jedli, ale špatný nebyl, jen chvílemi se mi to v puse moc hýbalo, což opravdu nemusím. Zajedl jsem to hodně chlebem a zapil čajem. Jako desert jsme měli nějaké jablko, mandarinku a sušenku. Povídali jsme si o muzice a obchodu, majetku Saši, o úplatcích v Kazachstánu a o životě v Čechách. Připadne mi, že jsou tady v Kazachstánu lidé velmi skromní a spoléhají na Alláha. Tedy až na Rusa Sašu, který vlastnil několik luxusních bytu v Astaně, obchodoval s kde čím a měl velké pozemky, na kterých pěstoval skoro všechno od brambor až po švestky. Projížděli jsme kolem Balchšského jezera a tu se Saša jal vyprávět o rybaření, ryby co nachytal, by se nevešly do celého vlaku. Okolo jedenácté hodiny jsme zastavili v městě Saryšagan, kde bábušky prodávaly sušené ryby. Saša tři koupil a jednu dal na stůl, ať se pořádně před spaním najíme. Trošku jsem si dal a ryba byla velmi dobrá. Zasulanovi opravdu moc chutnala, žužlal a olizoval vše, co na rybě bylo. Okolo jedné hodiny v noci jsme dopovídali a ulehli na kutě. Spal jsem jako, když mě do vody hodí. Ráno mě probudil Saša okolo půl deváté, byl trošku neomalený a nechtěl být sám vzhůru. Stejně tak se stalo s Dušanem, Zasulan, ho otočením na druhý bok slušně odmítl. Pootevřel jsem oči a viděl jsem bíle zasněženou krajinu. V Astaně předpovídali okolo mínus deseti stupňů přes den a v noci dvakrát tolik. Obsluha vozu nám přinesla horký čaj a my jsme posnídali při pohledu na zasněžené pláně. Za chvíli se začalo vybírat na zpět povlečení a ručník, které jsme na cestu dostali. Astana se blížila. Dostal jsem pozvání na koncert, které jsem rád přijal.

Pobyt v Astaně

2009-11-12T08:00:00.000-08:00

Přivítala nás nová budova hlavního nádraží a také studený vítr a pěkná zima. Vyndal jsem si kabát, šálu, rukavice a čepici a vyrazil poznávat hlavní město Kazachstánu. Překvapili mě trojjazyčné nápisy východu. Jeden kazachstánský, druhý ruský a třetí anglický. Na nádraží byla i internetová kavárna s příjemným posezením. Zavolal jsem svému novému kamarádovi Sergejovi, kterého jsem našel na internetu a který mě slíbil ubytovat. Venku před nádražím stály bábušky a nabízely ubytování za 700 Kč na den a noc, což mi přišlo docela hodně, na to, že jde o Kazachstán. Nicméně levné to tu moc není. Levnější než u nás v Čechách, ale takový rozdíl to není a přitom, že průměrná čistá mzda v Kazachstánu je okolo 6 tis. korun, nic moc. Pravdou je, že každý tady dostává úplatky, takže se to asi jednou tolik navýší. Chleba stojí okolo 8 korun, litr mléka 24 korun, kilo mandarinek 30 korun, hodina plavání v bazénu 120 korun, litr benzínu okolo 9 koruna, pizza v restauraci přibližně okolo 120 korun, šaurma na ulici okolo 50 korun a třeba hodina internetu okolo 60 korun. Sergey mi řekl, že teď má nějakou práci, ale že za hodinu bude mít volno a že pro mě přijede. Vydal jsem se zatím s taškou přes rameno do města. Bylo opravdu velmi slunečno, což znamenalo i studeno. Zašel jsem na nějaký trh a potom jsem jel trolejbusem do centra. Byla mi zima i přes všechny vrstvy, co jsem měl na sobě, tak jsem šel na čaj. Sergej za chvíli volal, že mě vyzvedne. Přijel ještě společně s Maratem. Sergey byl Rus mající společnost založenou na obchodování s vládou a Marat je jeho řiditel. Odvezli mě do velkého bytu v centru, kde jsem měl nocovat. Popravdě nebyl to moc dobrý pocit. Kluci vypadali trošku jak mafiáni a nepokládali žádné otázky. V hlavě se mi honily myšlenky, komu mé játra a ledviny budou sloužit.
Obrovský obývací pokoj, krásná kuchyň, dvě velké koupelny, dvě velké ložnice (jedna, kde spal Sergey a druhá pro mě), Sergejovo kouření, kterým byl protkán celý byt, což se projevilo na mém oblečení, které páchlo jako po nějakém nočním flámu v čtyřkovém baru, jeho slabost k internetu, hazardu a ženám. Pětačtyřicetiletý Sergey toho moc nenapovídal. Mezi jeho koníčky patřilo rybaření, po bytě bylo spoustu rybářských prutů, hazard a ženy, právě procházel šestým rozvodovým řízením, nic si z toho ovšem nedělal. V době Sovětského svazu byl vojákem ve východním Německu, Československu a Polsku. Vše opět „dokonale“ znal a byl trošku druhým Sašou z vlaku. V devadesátých letech pral špinavé peníze a nepřišli na něho díky kontaktům na tajnou službu Ruska. Myslím si, že ony kontakty mu drží obchod i dnes. Jak vypadá jeho den? Ráno kolem desáté vstává a vyřizuje několik telefonátů, pak hledá na internetu, který lepší počítač si koupí a pouští se do hraní karet online. Mezitím chvíli telefonuje. Odpoledne jde na skok do práce, aby se mohl poté vrátit zpět do svého zakouřeného bytu a hrát hry a číst noviny. Tvrdil mi, že ročně má jeho firma zisk okolo 2 mil. dolarů a že mu to pro život stačí. Komu by nestačilo, že? Na to, že tolik vydělával, tak se choval velmi skromně. Nepoznali byste ho od člověka, který chodí do práce každý den na osm hodin. Na čem si ale zakládal, bylo to, že vše muselo být značkové. Docela mě překvapila jeho otevřenost, když mi ráno ukazoval nové trenky. Trošku jsem se lekl, že bude chtít za nocleh nějaké služby, naštěstí se tomu tak nestalo. V jeho bytě jsem mohl dělat, co jsem chtěl. Hodně kouřil a hodně mlčel. Když už se pustil do řeči, tak odpor nesnesl. Amerika je ta nejhorší a může úplně za všechno. Nechápal a nechtěl pochopit proč Pobaltské země, vstoupili do Evropské unie. Rusko viděl jako budoucnost světa a jako toho nejvíce mírumilovného a nejlepšího, kdo by měl vést tento svět. Ostatní argumenty byly jen propagandou západu. Hmm,…Chvílemi jsem nevěřil svým uším. Večer jsem trošku pochopil. Díval jsem se na ruské zpravodajství, které mě malinko překvapilo. Jedna ze zpráv byla, že Střední Evropa konkrétně Polsko a Česko vzpomíná na pád Berlínské zdi a že podle výzkumů si většina obyvatel myslí, že Sovětský svaz by měl nabrat svých dřívějších podob. Nějaká polská babička v televizi popisovala, jak je teď vše drahé a blabla, a jak dřív bylo vše super. Sergey mi řekl: „Vidíš, tady to máš. Nemám pravdu?“ Snažil jsem se mu vyvrátit to, co právě viděl, ale nedal se. Žiji snad já v desilusi?

Vesnický duch Astany

2009-11-12T07:57:00.002-08:00

Vyrazil jsem raději do města. Osmisettisícové město se rozrostlo za jedenáct let o šestset tisíc v budoucnu je v plánu, aby město mělo stejně obyvatel jako Almata, tedy dva milióny. Astana se stále staví. Při stavbě města je výhoda, že se může šířit kamkoliv, protože v okolí je step, která se zvolna mění na město. Nové centrum má několik velkolepých budov v podobě mrakodrapů, metro staví španělská společnost, nové mešity jen rostou, krásné auta jezdí po nových silnicích, ale venku chybí lidi, město vypadá jako po nějakém velkém moru. Bulváry připravené pro lidi jsou poloprázdné, ve velkých nákupních střediscích, se stejnými cenami jako v Evropě nikdo nenakupuje. V jedné z jídelen v supermarketu mě obsluhuje paní se zástěrou z osmdesátých let. Dávám si plov, palačinku s masem a čaj. Trošku si připadám jako v broumovské cukrárně na rohu náměstí před deseti lety. Doufám, že se interiér i tam už změnil. Jen s tím rozdílem, že v Astaně tady chodí na oběd lidé v oblecích.
Nikde v okolí hlavní třídy jsem žádnou otevřenou restauraci nenašel. Vyjel jsem na Bajterek, obrovská věž vysoká 98 metrů, podle roku, kdy se Astana stala hlavním městem. Výhled na město byl hezký, byla vidět ustupující step, stará nízká zástavba přehlušená mrakodrapy. Na vrcholu byla kavárna a tři slečny, které vyprávěly o historii Astany. Úplně na vrcholu stál podstavec, na kterém byl čtyřkilový zlatý otisk ruky prezidenta Nazarbajeva. Po vložení mé ruky do dolitku, mohu potvrdit, že má menší ruku než já. Během třech dnů jsem si prošel a projel město. Navštívil jsem Muzeum prezidenta Kazachstánu, které na mě vyvolalo dojem, že lepší člověk než Nursultan Nazarbajev neexistuje. Trošku jsem si říkal, proč tedy jeho zeť utekl a požádal o politický azyl v Rakousku a jeho žena, dcera Nazarbajeva má zákaz opustit zemi.

Další místo, které jsem v mrazivém počasí rád navštívil, bylo Národní muzeum Kazachstánu, kde se od tradičního způsobu kočovného života v jurtách dostanete až do let devadesátých po současné kazachstánské umění.

Kromě toho jsem zašel do velkého oceánografického centra, kde mohou obyvatelé Astany pozorovat vodní svět. Jeden večer jsem absolvoval koncert tradiční kazašské hudby. Bohužel se nemluvilo rusky, takže jsem z projevů nic neměl. Nicméně kroje, tradiční kazašský tanec a zpěv se mi líbily. Když jsem přišel večer domů, našel jsem Sergey v županu u svého laptopu a kouřil své cigarety. Dal jsem si večeři, sprchu a šel jsem na kutě. Po chvíli přišel do mého pokoje a otevřel tajný sejf, ze kterého vzal bankovku a s cigaretou v puse mi říkal, že mu přijde kamarádka. Pochopil jsem. Naštěstí spím hodně tvrdě. Ráno mi s úsměvnou tváří a smíchem říkal, že už je pryč.

Cesta zpět do Almaty

2009-11-12T07:57:00.001-08:00

Cesta zpět do Almaty probíhala podobně jako cesta do Astany. Dostal jsem nové spolucestující, dvě padesátileté dámy, které měly rády svůj klid a proto se hodně spalo a málo mluvilo, což mně vyhovovalo. V kupé s námi byl ještě Kajrat, pracovník ministerstva zahraničních věcí, který mě pozval na mezinárodní konferenci, takže zítra se jdu. Astana mi přišla jako město s vesnickým duchem. Ve zkratce, kde nic tu nic. Tři dny na Astanu bohatě stačí a už jsem se těšil zpět do Almaty. Původně jsem měl v úmyslu navštívit ještě město Karaganda, ale podle toho co mi o ni říkali lidé, tak za to nestála.

Kazašská svatba

2009-11-12T07:56:00.001-08:00

O víkendech je velmi populární se ženit a vdávat. Nevěsta s ženichem většinou přijíždějí bílou limuzínou společně s několika členy rodiny. Obřad probíhá většinou na úřadě nebo v budově ve které je postavena jurta a vše se odehrává podle tradice. Ženich musí vykoupit nevěstu většinou velmi tučným obnosem. Ženichova rodina zajišťuje, aby novomanželé měli, kde bydlet a čím jezdit, a rodina nevěsty zařizuje interiér bytu. Svatba trvá většinou tři dny a je na ni okolo tři sta hostů. Přesto je svatba pro novomanželé velmi výdělečnou činností, podle slov několika Kazachů, kteří proces absolvovali. Ženich s nevěstou dostanou od příchozích mnoho darů a financí, každý se chce vytáhnout a dát nejvíce co si může dovolit.

Kazašský nebo kazachstánský?

2009-11-12T07:55:00.000-08:00

Když budete někdy používat tyto dvě slova, tak mají odlišný význam. Přídavné jméno kazašský je tvořeno od slova Kazach, tedy od etnické příslušnosti, stejně jako například Chan, Ujgur či Uzbek. Na rozdíl přídavné jméno kazachstánský je odvozeno od slova Kazachstán, tedy od státního útvaru. Po té tedy může být kazachstánský Rus, tedy Rus žijící na území Kazachstánu či kazachstánský Kazach, podobně jako ruský Kazach, nikoliv ovšem kazašský Rus.

Ujgurske umeni

2009-11-06T00:05:00.000-08:00

A co věda?

2009-11-06T00:00:00.001-08:00

Měl jsem první vystoupení v ruštině pro magisterské studenty o geopolitice a postavení Kazachstánu ve Střední Asii. Docela jsem se obával, aby má ruština byla dost dobrá na to, abych někde někomu něco povídal a vysvětloval. Nakonec se to podařilo velmi dobře a vedli jsme zajímavou diskuzi. Absolvoval jsem několik expertních rozhovoru v Institutu politických řešení, kde jsme diskutovali o pozici Číny v Kazachstánu, čínské budoucnosti a problémových oblastí Číny jako je Sin-ťiang, kde žijí Ujguři. S profesorem Nadyrovem jsme probírali teorii geopolitiky a rovněž mi poskytl několik zdrojů, které se budou hodit pro disertační práci. Kromě toho jsme řešili možnosti rozvíjení Kazachstánu, a to především proto, že mu nedávno na toto téma vyšla publikace, kterou jsem jako dar v internetové podobě obdržel. Jinak se snažím číst, dělat výpisky, přemýšlet a něco smysluplného vytvářet. Snad to dobře půjde dál.

Kazachstánská povaha

2009-11-05T23:59:00.004-08:00

Těžko soudit kazachstánskou povahu za tak krátký čas, a proto by tento odstavec mohl mít třeba název: Kazachstánské slibotechny. Přijde mi, že s Kazachy se kterými jsem se setkal, tak z 80% nesplnili to, co řekli. Například: „ O víkendu pojedeme někam do hor a večer půjdeme do nějakého pořádného klubu v Almatě, ať poznáš co je Almata. Ještě Ti zavolám.“ Překlad, hale musím něco říci, aby to vypadalo, že mám zájem něco s ním dělat, je to cizinec. Pravděpodobně na to za 10 minut zapomenu. Už jsem takto absolvoval spoustu akcí, které se nakonec neuskutečnily. Nejlepší je plánovat si sám a na nikoho se tu nespoléhat. Člověk tady musí trošku nasadit lokty, jinak by byl stále běhal mezi kancelářemi, a nosil dokumenty, které jsou v podstatě stejně na nic. Informace se tu šíří docela pomalu, teda jak které. O tom, že nejsem ženatý, tady už ví skoro každý. O tom, že mám jít na dvanácté patro na mezinárodní oddělení, jsem slyšel asi čtyřikrát během jednoho týdne. První tři jsem poslechl a nikdy jsem se tam nic pořádného nedozvěděl. Po čtvrté jsem je již odpálkoval, že vše je ok. Když mi o tom říkal někdo po páté, tak jsem toho člověka poslal, ať si to jde zjistit sám. A co? Pomohlo to, dali mi pokoj.

Výhody života v Kazachstánu

2009-11-05T23:59:00.003-08:00

Začíná jich být stále více a více, hlavně pozitivně myslet. Tak pár pro příklad, když jdeš na záchod na malou, tak nemusíš zvedat prkénko, protože tam žádné není. Když jdeš na velkou, tak trénuješ svaly na nohou. Kurňa, to budu mít nohy. Ještě něco na to břicho vymyslet. Jízda autobusem trvá díky zácpě dvakrát déle než chůze a to díky tomu, že si řidič autobusu chodí v zácpě kupovat svačinu a tím pádem zácpu vytváří. Takže chodím pěšky, zase na nohy, něco na břicho? Špinavá kuchyň v místě, kde bydlím, pro mě znamená, že si nemusím doma vařit a nebojím se, že něco nechytnu:) To je trošku k břichu, ale malinko jinak.

Internet

2009-11-05T23:59:00.001-08:00

Našel jsem místnost pro studenty univerzity, kam si mohou chodit na internet. Místnost je vybavena velmi novými počítači a je jich tam okolo čtyř set. Většinou jsou obsazeny tři řady, tedy asi šedesát počítačů. Internet tam na kazachstánské poměry jde docela dobře. Občas vypadne a nikdo neví, kdy opět naskočí. Co je ovšem zajímavější, při příchodu se musí vystát fronta, aby se člověk zapsal na seznam a odevzdal studentský průkaz, což může trvat až 15 minut, protože rychlost a důležitost této práce samozřejmě musí pocítit každý, kdo má o internet zájem, aby tak vzrostl význam zapisovatele. Většinou si zapisuje jméno, příjmení, ročník, čas příchodu a rok narození. Při odchodu se vše ještě jednou kontroluje a pak ve velkém seznamu hledá, kde byl onen člověk zapsán, aby se mohl podepsat a nakonec už jen najít svůj studentský průkaz, který je pochopitelně k nerozeznání od jiných. Konečně sedím u svého počítače a otvírám první stránky, kontroluji emaily, když v tom se ke mně přiřítí postarší žena a má docela dobrý hlas, proto asi na mě křičí, že žádná osobní korespondence, žádné emaily, žádný skype, žádný icq, jen věci spojené s výukou. Snažím se ji vysvětlit, že dělám věci spojené s výukou a že píši profesorovi do Čech. Samozřejmě mě nezapomene pořádně pokárat, posílám ji slušně do…., ale co, práce je práce. Po chvíli vidím, že není sama, kdo vykonává dozor. V uličkách brouzdají další ženy, které sledují, co kdo dělá. Je to k smíchu nebo k pláči? Když člověk dodělá to, co musí, dozví se, že oficiálně může být v této místnosti jen 2x za týden a to jen vždy po hodině. Nesmyslné opatření, které bych pochopil, kdyby byl nával studentů. Hledal jsem tedy internet někde poblíž, ale nepodařilo se. Až jednou v jedné restauraci, mi wifi slibovali, ale nakonec jsem se stal IT technik, aby se pomalá wifi vůbec rozběhla na majitelovi počítači, na mém nešla. Kdo pamatuje Vovu z Moskvy, tak tady to je dost podobné (viz.novinkyzmoskvy.blogspot.com).

Buddhistický obchod

2009-11-05T23:58:00.002-08:00

Vracel jsem se z univerzity domů pěšky, protože opět byla zácpa. Nebylo mi stále dobře, trošku teploty a bolest hlavy, asi nějaká viróza. Chtěl jsem si koupit nějaké ovoce. Mají tu moc dobré mandarinky, vždy si koupím tak kilo a druhý den jsou všechny pryč. Jdu po ulici, když v tom vidím otevřený obchod s názvem východní zboží. Vždy když jsem kolem něho chodil, tak byl zavřený a vždy mě zajímalo, co v něm mají. Vešel jsem dovnitř a hned jsem se rázem ocitl zpět v Indii na Sarogini market. Podobné, ne-li stejné zboží. Dal jsem se do řeči s majitelem obchodu. Nejprve o tom jak jde business, až jsme se zvolna dostali na jiná témata. Bavili jsme se o Indii, o místech, která nám byla oběma známá. Když jsem zmínil, že jsem navštívil Dharamsalu, indické město, kde žije Dalajlama, majiteli a jeho ženě se rozsvítily oči. Začali jsme povídat o tom, kde je jaká ulice, zavzpomínali jsme na výborné tibetské zákusky. Majitel obchodu byl Ukrajinec, který před dvanácti lety odjel do Dharamsaly, kde potkal svou současnou manželku. Dozvěděl jsem se, že když se potkali, tak společně mluvili několik dní a bylo jim společně hrozně příjemně. Nicméně se poté museli rozloučit, protože ona, se vracela do Kazachstánu a on zpět na Ukrajinu. Dva roky po tomto setkání se rozhodl Ukrajinec vydat do Kazachstánu. Přijel do Almaty a začal žít v nedaleké vesnici. Každý den se díval na hory a chodil do hor. Jednou přišla zahraniční skupina turistů, kteří se chtěli vydat do hor. Šel s nimi, až došli k buddhistickému chrámu a co se nestalo? Ukrajinec opět potkal Kazašku a dali se do řeči. Po půl roce se oženili a začali obchodovat s předměty z Indie, Číny, Tibetu a Nepálu. Přišli na to, že mají společnou duši, ale charakterem jsou trošku odlišní. Jednou se společně vydali opět do Dharamsaly, kde se prvně setkali. Chodili na přednášky o buddhismu k nejvyšším kněžím, Dalajlamu prý také potkali. Jeden z nejvyšších lámů je přijal na výklad buddhismu. Když k němu přišli, řekl, že už je čeká a že je rád, že přišli. V tom se jim jal vyprávět historii jejich životů. Oba byli překvapeni, jak vše sedí a jak to může láma vědět. Řekl jim, že v minulém životě žili společně v Tibetu a že jejich duše jsou harmonicky propojeny. Podaroval je buddhistickou tunikou, o které se později dozvěděli, že není jen tak obyčejná. Mniši jim vysvětlili, že tato tunika se dávala a dává lidem, kteří se snaží porozumět buddhismu a šiří ho po světě. Vrátili se zpět do Kazachstánu a jejich snem je postavit zde první buddhistický chrám. Mají ovšem nepochopení s úřady. Obchodník mi doslova řekl:“ V těchto věcech je Kazachstán diktatura. Určitě znáš hnutí Hare Krišna?,“ zeptal se mě. „ Měli tady nedaleko okolo jezera postavenou farmu a žili si tam docela dobře, ale v tom jim úředníci, začali šlapat na paty, protože neměli nějaký formulář správně vyplněný. Prostě věc, kdy stačilo vyplnit formulář znovu, kdyby byla troška vůle. Místo toho jim bagry farmu zbourali a pozemek zabavili. Pro nás, kdo vyznává jiné náboženství než je islám a pravoslaví, je to tu těžké. Snad se nám podaří chrám postavit. Chceme vytvořit místo, kde by si lidé o buddhismu dozvěděli více a kde bychom mi mohli pověsit na veřejném místě darovanou tuniku.“ Dozvěděl jsem se toho docela hodně ještě o jejich přátelích, obchodu a dalším životě. V tu chvíli, když jsme se bavili, tak jsem úplně zapomněl na to, že jsem nemocný. Strávil jsem v obchodě něco přes hodinu a dobře jsme si popovídali. Snad se jim jejich sny podaří uskutečnit.

Můj nový domov

2009-11-05T23:58:00.001-08:00

Jak tedy vypadá můj nový pokoj? Dveře do něho vedou z hlavní chodby, zabočíte hned za piánem doprava. Zelená látka zakrývá prosklené dveře, ale moc toho nezakryje. Po vstupu do místnosti upoutá Vaše oči zelený koberec s arabskými vzory a zámecký křišťálový lustr. Skoro jako na zámku. V pokoji je pět křesel různé barvy a různé kolekce, stejně tomu tak je s dvěma gauči. Jeden je zelený a druhý červený. Stůl je hodně starý, a proto když jsem se ho snažil posunout, málem se mi rozložil, proto s ním už moc hýbat nebudu. U okna, které by potřebovalo natřít, protože jeho bílá barva pamatuje bezpochyby první pětiletku, stojí malý skleněný stolek s obrovskou starou televizí, na které jsou zlaté hodiny v podobě letadla. Zbývající místo zaplňují dvě dvojskříně s prosklenými fochy, kde je porcelán všech barev a stylů. Prostě takový mišmaš, co se za ty roky nastřádalo a třeba se z toho někdy bude pít a užívat. Sedl jsem si na gauč, rozhlédl se po místnosti a cítil jsem se jako někde na dobře zachovalé půdě. Začal tedy přizpůsobovat pokoj mým potřebám, poprosil jsem o židli ke stolu a nějaké peřiny na spaní. Za chvíli bylo vše v pokoji připraveno. Nezbývalo tedy, než si dát sprchu, kterou jsem neměl už dva dny. Nikoliv, že bych nechtěl, ale prostě na kolejích jsem nestihl jít v daný čas do sprchy. Vana vypadala trošku jako po útoku bramborářů, a to ji paní před tím, když jsem si vybaloval, drhla. Jak asi vypadala před tím? Alespoň bude teplá voda. Zašel jsem ještě na záchod a přišel jsem na to, že ani tady prkénko není. Naštěstí jsem našel dobré toalety v divadle, takže když bude nejhůř. Checheche…Po vybalení mě chazajka pozvala na čaj a trošku abych pojedl. Seděli jsme v kuchyni, která trošku připomínala ušmudlanou komůrku. Paní se rozhodla přiohřát vzduch a to tím způsobem, že pustila další plynový vařič. Hodně zvláštní způsob topení. Jak už jsem ale někde psal, centrální topení mělo být puštěné 16. října. Někde se ale stala chyba a tak topení stále nejde. Seděli jsme v malinké kuchyni, pili čaj, povídali o sobě a přitom nás hřál oheň z plynových kamen. Jaká to romantika? Chazajka donesla několik alb rodinných fotek z dovolených a ukazovala mi, jak skvělou dceru má. Malinko jsem si chvílemi připadl jako na námluvách. Naštěstí jsem opět odolal. Závěrečné téma bylo o tom, jak Almata má čistý vzduch. To jsem nejlépe posoudil den po té, když jsme vystoupali do hor a nad Almatou byl vidět oblak smogu. Když už paní začala zývat, ukončili jsme diskuzi a já jsem mohl odejít do svého nového zeleného pokoje a nechat si něco hezkého zdát.

Další den ráno jsme vyrazili společně s jednou novou kamarádkou Lenou z mezinárodního oddělení do hor. V autobuse jsme potkali paní s mladým synem, ke kterým jsme se přidali a vyrazili společnou cestou. Autobus nás zavezl na místo, kde se bude konat v roce 2012 zimní olympiáda. Rekonstrukce na Medeo a Chimbulaku probíhají v plném proudu. Od autobusové zastávky jsme hned začali stoupat do kopce, poté přišli schody na přehradu. Bylo jich opravdu strašně moc, ale potom se nám naskytl krásný pohled na místní velikány. Poté jsme zamířili po neznačené vyšlapané lesní cestě výše do hor. Šlo se velmi dobře a svižně. Kolem dvanácté jsme rozdělali oheň a udělali si oběd. Vzduch byl čistý a výhledy byly super. Došli jsme k vodopádu a pak ještě o něco výše, abychom se kochali pohledem na kopce a hory. V pět hodin jsme se vrátili zpět na autobusovou zastávku, abychom se vrátili zpět do Almaty. Lena byla dost utahaná, ale přesto se rozhodla jít s semnou do Ujgurského divadla, kde právě začínala sezóna. Divadelní představní bylo super. Plné efektů a zajímavé hudby. Nicméně ujgursky neumím, takže jsem pochytil jen několik slov, které jsou stejné jako v turečtině a pak několik jmen jako Čingischán. Šlo o historickou hru, kde hlavní roli hrála ujgurská královská rodina bojující proti Čingischánovi. Alespoň, tedy myslím, že o tom to bylo. Ještě před představením jsme navštívili galerii plnou obrazů ujgurských autorů. Ta byla velmi zajímavá. Po divadle jsem vyrazil autobusem do svého zeleného pokoje a spal jako kutě, abych další den mohl jít prozkoumat Almatu.

Jak jsem hledal ubytování

2009-11-05T23:57:00.000-08:00

Podařilo se mi najít podnájem nedaleko školy, což je výhoda. Někteří mi zde tvrdili, že to není v tuto roční dobu možné, a přeci se to podařilo. V Kazachstánu, jako i v Rusku je běžné, že rodiny pronajímají místnost svého bytu, aby si přilepšili k rodinnému rozpočtu. Koupil jsem si noviny s inzeráty a začal obvolávat nabídky. Většina pokojů nabízených v inzerátech byla už obsazena anebo jsem nevyhovoval kritériím, respektive jednomu kritériu – a to být dívka. Neuvěřitelné, jaká je to nevýhoda být mužem a hledat si v Almatě podnájem. Nic méně se mi to podařilo i přes všechny úskalí. Ve čtvrtek večer jsem se sešel nedaleko Avtokentu s paní, která ubytování zprostředkovávala. Za chvíli, po odbočení v několika uličkách bez osvětlení jsme vstoupili do činžovního domu. Ve třetím patře v bytě číslo 40 nás čekala chazajka (paní domácí), která místnost pronajímala. Prošel jsem chodbou, ve které stálo piáno, nahlédl do kuchyně, která nebyla moc uklizená, ale ucházející. Cestou do obýváku jsem zakopl o černou kočku. Podíval v rychlosti na záchod, lepší než na kolejích, sprcha s teplou vodou každý den bez omezení, taky není špatné. Na kolejích to bylo tak, že se sprcha střídala kluci - holky ob den a to ještě v určenou hodinu. Nic pro rozmazleného Evropana. Nebo že bych měl vysoký standart? No nic, přišel jsem do pokoje, kde jsme se usadili do pohodlného křesla. „Tak to je ta místnost k pronájmu, z gauče se dá udělat postel. Máte tu televizi, skříně a stůl, který můžete používat,“ začala padesátiletá chazajka. „Hm, a co teplá voda? Máte ji celý den?“ zeptal jsem se. PV duchu jsem si představoval kolej a hned jsem věděl, že to budu chtě nechtě vzít. Nic lepšího bych v této lokalitě během 3 dnů nesehnal. Chvíli jsme si povídali, usmlouval jsem ještě cenu o nějaký ten tisíc tenge a plácli jsme si. Další den jsem se mohl stěhovat.

Můj první oficiální projev v Kazachstánu

2009-11-05T23:55:00.001-08:00

Přišel jsem jako již tradičně každé ráno na katedru, která se stala mým novým domovem. Začal jsem pracovat a po chvíli za mnou přišla jedna docentka, abych podepsal nějaké přání k narozeninám. Dvě kolegyně slavily narozeniny, takže na odpoledne bylo připraveno pohoštění. Popravdě stoly se prohýbaly pod jídlem a samozřejmě vodkou. Jako už tradičně se začínalo s proslovy. Necítil jsem se nějak dobře, protože to bylo cítit ve vzduchu, že bych měl taky něco říci. V jednu příznačnou chvíli jsem se jal slova a po vzoru kazachstánských přátel jsem se jal v ruštině pět ódy na oslavence a na katedru a fakultu, snad jen na prezidenta Kazachstánu jsem zapomněl, a tímto se mu omlouvám. Už ani nevím, co jsem tam všechno říkal, ale mluvil jsem docela dlouho, což mě překvapilo. Páni profesoři pokyvovali hlavou a oslavenkyně se rděly. Nicméně, pěkně jsem se najedl, a protože jsem byl a stále jsem host, což v překladu znamená další oslavenec, musel jsem vypít i nějakého panáka vodky. Když mě chtěli přestavovat dalšímu členu katedry, tak jsem je už musel upozornit, že i tohoto pana profesora znám a že jsme společně stakan vodky už vypili. Po hodině a půl párty jsem se opět vydal zpět do byrokratického vyřizování, které se snad blíží do konce. První dva úspěchy jsem zaznamenal, když se mi podařilo získat vstup do knihovny, na což je potřeba mnoho potvrzení a poplatků, které se platí na speciálních pokladnách otevřených ve speciálních hodinách ve speciální dny. Stejně tak snad už doproběhla registrace na migrační policii a budu se moci konečně naplno věnovat svému vědeckému pobytu.

Oblečení, informace a byt

2009-11-05T23:54:00.000-08:00

Lidé zde chodí převážně v černém, jsem tedy dost nápadný se svými modrými kalhotami a červenou bundou. Popřípadě jiné barvy. Včera jsem jel výtahem a už se mě ptali studenti, které jsem nikdy předtím neviděl. „Vy jste z Čech, že? Žijete na 910 a přijel jste na stáž. To jsme rádi, že jste přijel.“ Docela mě místní šíření informací zaskočilo. Nejlepší na tom je, že každý mi radí, ale všichni říkají, ale já jsem to neřekl. Mám tím na mysli převážně nižší úředníky, kteří mi doporučují postup. Nicméně jsou velmi milí. Několik dní běhaní, abych mohl zůstat ještě několik nocí na kolejích, konečně nabrali konce. Včera večer jsem se šel podívat na pokoj nedaleko školy a s majitelkou jsme si plácli, takže už se nebudu muset strachovat, kde budu spát. Hlavní je, že tam bude teplá voda celý den. Ne jako na kolejích, kde se střídají kluci a holky a jsou mezi tím pauzy. Super je, že toaleta má prkénko, ta má současná je velmi chladivá. Kde jsou japonské vyhřívané toalety? Budu bydlet, řekněme v takovém obývacím pokoji, kde je několik křesel, gauč, televize, skříně, lustr a stůl. Na nocleh úplně stačí. A další výhoda je, že v bytě je pračka a kuchyň, kterou mohu volně užívat. Uvidíme, jak se mi tam bude líbit, nicméně kousek od místa, kde bydlím, dělají jeden z nejlepších donerů, který jsem v Almatě zatím ochutnal. Myslím si, že prodavač bude taky rád za stálého hosta.

Výročí 75 let od založení univerzity Al-Farabi

2009-11-05T23:49:00.000-08:00

Jak už jsem psal v minulém příspěvku oslavy, se chystali dlouhodobě a byli podle médií ty nejlepší, které mohli existovat. Nový asfalt byl položen v čas, takže prezident Kazachstánu mohl přijet bez drkotání až před budovu rektorátu. Sám prezident potom přednášel na nově otevřené budově v auditoriu, kde bylo plně obsazeno. Večerní zprávy informovaly o tom, jak důležité je vzdělání, když sám prezident přednáší na univerzitě. Stejně tak si vyjadřovali i studenti ze zahraničí v krátkých reportážích. Všichni z toho byli opravdu ve vastorge (v šoku). Vše proběhlo podle plánu a všechny naplánované dotazy byly zodpovězeny. Spíše než dotazy zaznívala slova chvály na hlavu Nazarbajeva a žádosti na častější návštěvy v Almatě. Většina studentů měla vlaječky s kazachstánskou vlajkou, kterou se mi bohužel nepodařilo získat. Asi jsem nebyl dost prověřen. Večer po odjezdu prezidenta se konal koncert pro studenty.

A protože ke každé slávě patří i předávání čestných vyznamenání a poklony úspěchu, nejinak tomu bylo tady. Zlaté, stříbrné a další medaile a čestná uznání byla připravena k předání z rukou rektora a poté i děkana fakulty. Málem jsem jedno dostal taky, protože udělali jedno na víc, ale s pokorou jsem odmítl. Na jednom takovém předání jsem byl přímo účasten. Můj školitel je děkanem geografické fakulty, takže když jsem u něho v kanceláři, tak se toho dost dozvím, hodně lidí za ním chodí a ptá se, on mi to pak soukromě komentuje. Popravdě je velmi milý a vřelý člověk, který se mi snaží zde co nejvíce pomáhat. Dokonce se nabídl, že od něho z kanceláře budeme společně shánět bydlení, abych měl kde přespat. Ale zpět k vyznamenáním. V jednu chvíli se otevřeli dveře a přišel proděkan, aby nás odvedl do místnosti, kde došlo k předávání medailí. Věkový průměr jsem snížil na šedesát sedm. Nejstarší oceněný promoval v Moskvě na MGU v době, kdy zemřel Stalin. Malinko jsme zavzpomínali na starou dobrou Moskvu a bylo velmi znatelné, že pan profesor je hrdý na svou zlatou medaily za úspěchy v geografii. Byl jsem překvapen, že se v Kazachstánu stále drží starý sovětský kolorit medailí. Jako čestný host jsem byl všem představen a bylo mi potřeseno rukou a popřáno udači molodec! V místnosti bylo asi 10 profesorů a já, za chvíli každý z nás držel v ruce stakan, ve kterém byla nalita vodka. Děkan pro nesl přípitek: „Chtěl jsem Vám popřát hodně zdraví, ale pak jsem si uvědomil, že na Titaniku bylo mnoho zdravých lidí a ti zahynuli. Tak jsem se tedy rozhodl popřát Vám, ať se Vám vše podaří, ale v tom jsem si vzpomněl, že předevčírem jsme měli párty, která se velmi podařila, a druhý den nám nebylo dobře. Proto jsem se rozhodl popřát Vám úspěch, protože k úspěchu potřebujete jak zdraví tak i to, aby se Vám dařilo.“ Poté jsme pozvedli číše a připili na úspěchy budoucí. Někteří vodku zajedli chlebem. Za chvíli mě už děkan táhl do jiné místnosti, aby mě představil studentům, s kterými budu diskutovat nad současnými politicko-geografickými a dalšími problémy tohoto světa. Už jsme se opět ocitli v úplně jiné místnosti, kam se většina oceněných přesunula. Složené stoly dohromady a na nich klobásy, sýr, zákusky, vodka a šampaňské. Dostal jsem čestné místo vedle rektora, opět jsem byl všem představen jako největší geroj a rovněž mi byli představeni, ti které jsem ještě neznal. Stal jsem se součástí katedry ekonomické a politické geografie. Jak ale celá oslava probíhala? Opět děkan začal s přípitkem, poté vedoucí katedry, po té, každý kolem stolu se jal pět ódy na své kolegy a každý se vyjádřil a poděkoval za všechno a všechny. U toho se jedlo a pilo. Já seděl a poslouchal, usmíval se nebo pokyvoval hlavou. Trošku jako cvičená opice, ale přijel jsem se něco dozvědět, tak musím víc poslouchat, ne? V duchu jsem se trošku usmíval nad některými projevy, které se opakovali a byli ve zkratce tohoto typu: „Je to náš velký den, kdy Vy profesore Vladimiri Vladimirovici, jste obdržel toto čestné uznání a zlatou medaili z rukou našeho rektora za zásluhy a píli, kterou jste celou svou kariéru věnoval vědě a výzkumu a to především k pokroku a zdokonalování našich studentů. Já sama jsem prošla Vašima rukama před lety a musím říci, že bych Vám takových medailí, kterou máte dnes na klopě, dala mnohem víc, kdyby záleželo jen na mně. Myslím si, že hovořím za všechny přítomné, že Vaše úspěchy jsou pro nás velkou motivací a budeme se je snažit přinejmenším napodobit. Rovněž bych chtěla vyzvednout Váš charakter a Vaše vlastnosti, které nám všem mohou jít příkladem. Jsem moc ráda, že jsem s Vámi dnes v této místnosti a že se těšíte stále dobrému zdraví. Přeji Vám mnoho dalších takovýchto úspěchů, které jsou hodny následování.“ Po té následoval potlesk a další podobné projevy všech přítomných, takže hodina utekla jako voda a vše se přitom snědlo a vypilo. Další láhev šampaňského byla otevřena. Někteří přicházeli, jiní odcházeli, což znamenalo nové a dost podobné projevy. Sem tam padla otázka, jestli jsem ženatý a jak to s semnou vypadá, jestli si tady najdu nevěstu. Ostatně většinou druhá otázka po představení směřuje k tomuto tématu. Už několik docentek a dalších členů fakulty mě dohazují a hledají ženu. Já silně vzdoruji. Dokonce i děkan se v žertu zmínil, že všechny studentky magisterských ročníků se k němu chodí ptát, jak to s semnou vypadá. Konečně jsme se s děkanem přesunuly do jeho kanceláře a jali se připravit můj plán na zdejší pobyt. Během toho přicházeli do kanceláře lidé s papíry k podpisu a s dotazy. Můj nový děkan vše s úsměvem a rozvahou řešil, zvedal telefony a volal. A to vše pod velkou podobiznou Narsultana Nazarbajeva, prezidenta Kazachstánu. Za chvíli se v pracovně děkana odehrálo další předání vyznamenání, tentokrát nejlepším pracovníkům fakulty. Seděl jsem malinko v odstupu. Děkan opět zahájil proslov, tentokrát trošičku v lehčím duchu, že tyto vyznamenání sice neznamenají, že nemusíme stát ve frontě nebo jezdit v MHD zdarma, ale jsou …. Někteří si je připnuli na klopu a jiní odcházeli s medailí v ruce. Shodou okolností, když jsem šel dneska z rektorátu, tak jsem potkal naši kolejnou, která se zrovna vracela a na klopě hrdě nesla medaili 75 let výročí Kazgu. Neměl bych si také nějakou medaili obstarat, abych zapadl? Možná někde seženu třeba Řád práce nebo Řád Lenina. Ten bych měl být někde doma, protože jsem si ho koupil na bleším trhu v Moskvě. Kdybych to věděl, jak to tu chodí, nosil bych ho už od vstupu na kazachstánské území. Nicméně, všude se nějak slaví a tady se slaví takto, pro mě to je skvělý zážitek, na který moc nezapomenu.