Ráno kolem osmé hodiny jsem se probudil, kluci spali ještě na zemi vedle mě. Byl sice pátek, ale slavil se Mayram (v Turecku Bayram), muslimský svátek, takže do školy se nemuselo. Světlana, Tolikova žena už ve velkém hrnci vařila na večer jídlo. Tolik, jako řidič trolejbusu musel ráno ve čtyři do práce. Skromně jsem posnídal, rozloučil se a jeden ze synů mě dovedl na náves odkud jezdili maršutky do centra města. 
První maršutka jela na Ošský bazar, který jsem chtěl vidět, takže jsem vyrazil. Po deváté hodině byl bazar v plném proudu, ženy prodávaly pečivo, ovoce, koření, nádobí, slepice, či zlato a stříbro, zkrátka vše co je potřeba. Muži porcovali a čistili maso. Svítilo slunce a venku bylo teplo. V pozadí za proudícími davy bylo vidět pohoří Tan-Šan. Bazar opravdu sloužil jako bazar, nikoliv jako lákadlo turistům. Chodil jsem po bazaru, na kterém se dalo koupit opravdu všechno. Koupil jsem si nějaký suvenýr a vyrazil do centra města. 
Zavolal jsem jednomu Kyrgyzovi ohledně ubytování, a slíbil mi, že mi pomůže něco na další noci najít. Chodil jsem po městě, architektura města byla trošku podobná té evropské, jak jsem se dozvěděl mnohem později, mnoho budov bylo postaveno československými architekty v době Sovětského svazu, stále na naši pomoc velmi dobře vzpomínají. Velmi mě překvapily plakáty v trolejbuse, které vyzívaly k boji proti korupci. 
Mnoho autobusů mělo samolepku: Od japonského národa, národu kyrgyzskému či čínský národ kyrgyzskému národu. 
Došel jsem k hlavnímu náměstí, na kterém vlaje kyrgyzská vlajka, u které stojí čestná stráž, v pozadí je národní muzeum. Vedle nově upraveného náměstí stojí budova, ve které má sídlo prezident. 
Kyrgyzové ji nazývají Bílý dům. Hlavou státu je prezident Bakajev, který se dostal k moci po revoluci v roce 2005, a jeho předchůdce Akajev byl „vyhnán“ do azylu do Moskvy, kde v současné době je vedoucím Institutu fyziky. Kmenové uspořádání hraje v Kyrgyzstánu stále velkou roli. V Kazachstánu jsou tři džuzy, v Kyrgyzstánu je dělení jednodušší, a to na sever a jih. Současný prezident je ze severu. 
Jak jsem chodil po městě, a lidé se na mě usmívali, tak jsem dostal lepší náladu. Ponurá nálada z Almaty byla ta tam. Za chvíli volal Becktour, Kyrgyz, který mi pomáhal najít ubytování. „Našel jsem ti někoho, pošlu ti jeho číslo a domluvte se,“ znělo v telefonu. Super, říkal jsem si. Za chvíli jsem se potkal s dvacetičtyřletým Jenishbeckem, který mě měl ubytovat. Chodili jsme po městě a povídali jsme si. 
Pak jsme odjeli maršutkou po Sovětské ulici k domu, kde bydlel. Měl jsem velké štěstí. Dostal jsem se do rodiny kyrgyzského režiséra filmového Karagulova, který je příbuzným kyrgyzského spisovatele Ajtmatova. V přirovnání k našemu Čapkovi. Intelekt Jenishbecka a jeho rodiny byl znát a měli jsme si o čem povídat. Večer jsme vyrazili k jeho sestře, kde nás čekala malá párty. 
V porovnání s předchozí nocí, kde bylo vlhko a chladno u Jenishbecka byla pohostinnost úplně na jiné úrovni. Rázem jsem se stal novým synem rodiny. Maminka si mě zamilovala a tatínek taky. Až prý přijedu domů, mám říkat, že moje druhá Apa (mamka) a Ata (táta) jsou v Biškeku. 
Pozornost a společně strávený čas byl až neuvěřitelný. Můj nový kyrgyzský táta mi vyprávěl jak se zná s českým režisérem Formanem a další historky z natáčení. Na večerní párty jsem se seznámil se Jenishbekckovým kamarádem Mikou. Našli jsme společnou řeč a byli jsme naladěni na společnou notu. Opravdu jsem si užíval, konečně někdo kdo mi rozumí, říkal jsem si. V Kazachstánu jsem takové kamarády nepotkal. 
Žádné komentáře:
Okomentovat