Cesta do Biškeku - Tolikova rodina

Ranní mlha mě doprovázela na autobusové nádraží v Almatě – Sayran, odkud odjíždějí autobusy a maršutky do různých koutů Kazachstánu, ale také do Biškeku, kam jsem měl namířeno já. Ještě před tím, než jsem přešel ulici, tak se na mě vrhli Kazaši, kteří mi nabízeli taxi kamkoliv. Mezi nimi jsou i lidé, kteří přichází na autobusové nádraží, aby odchytli někoho, kdo jede stejným směrem, aby se podíleli na benzín. Autobusové nádraží bylo ponořené ve smogu, všechny autobusy byly nastartované a připravené vyrazit, jen co se zaplní všechna místa. Dřív žádný řidič neodjede, dokud není opravdu plný, proto je lepší jezdit maršutkou, která má maximálně 17 míst. Cesta do Bišekeku z Almaty trvá letecky hodinu a stojí 11 tis. tenge (1200 Kč), autem čtyři hodiny a přijde na 1000 tenge. Koupil jsem si ještě vodu na cestu a zabral si místo na přední sedačce, aby byl dobrý výhled. Čekal jsem asi hodinu, než přišli všichni ostatní spolucestující, takže jsme chvíli po desáté hodině mohli vyrazit. Byl jsem už docela rád, začínala mi být zima a zápach z nastartovaných autobusů začínal být dost nepříjemný. Nejprve jsme se museli protroubit k výjezdu z autobusového nádraží, což nám dalo taky zabrat, zaparkovaná auta bez řidičů blokovala každou uličku. Řidič pustil velmi silně topení a velmi oblíbenou televizní ruskou show Naša Raša. Vyjeli jsme z města a opět nás přivítali kazachstánské stepi. Občas bylo možné zahlédnout opuštěné stavení nebo Žigulíka s pytli na střeše. Vesnice mají charakteristickou modro bílé zbarvení. Vrata, plot a okenice modré a fasáda bílá. Chvílemi nebyl žádný provoz, nalevo i napravo nebylo nic jiného než step a elektrické napětí. Cesta by se dala zvládnout mnohem rychleji než za čtyři hodiny, protože asfalt je velmi dobrý, bohužel skoro po celou dobu cesty je maximální rychlost 50 km v hodině i přes značné rovinky. Za chvíli se začal terén zvolna měnit a přicházeli kopce, kopce plné energie. V duchu jsem si říkal, že by to tady bylo super na kolo. Po třech a půl hodiny jízdy jsme přijeli na hranice. Všichni jsme museli vystoupit a projít pasovou kontrolou uvnitř budovy. Kazachstánská pasová kontrola proběhla bez větších problémů, až jsem se divil, jen trvala trošku déle, než jsou kazachstánští občané zvyklí, tak mě proklínali pohledem. Nemohu za to, že muž v uniformě psal na počítači jedním prstem a všechny písmenka byla jinde než obvykle. Přešel jsem most oddělený dvěma červenými závorami, abych se mohl podrobit kontrole kyrgyzské. Vystál jsem frontu u okénka, aby mi bylo sděleno, že cizinci chodí jinam. Došel jsem do kanceláře, kde byli dva Kyrgyzové plně zabraní do počítačových her podobné piškvorkám. Jeden z nich pootočil hlavu, změřil si mě pohledem, druhý hrál bez rušení dál. „Co chceš?, zeptal se. „Poslali mě sem, chci jet do Biškeku,“ odpověděl jsem. Požádal mě o pas, který položil před klávesnici a jal se dohrát svou rozehranou hru. Po chvíli vzal pas do ruky a začal s ním listovat. „Odkud jsi? Proč jedeš do Kyrgyzstánu? Máš tam nějaké známé?“ ptal se, se zamračeným pohledem. Odpověděl jsem mu, ale on stále listoval pasem a díval se na různá visa. V hlavě jsem si říkal, jestli na mě maršutka ještě čeká, nebo už ujela a jak dlouho a kolik mě to bude stát, abych se do Biškeku dostal. Zalistoval naposledy pasem a dal mi razítko. Joo tak to mohlo být, ve skutečnosti to bylo trošku jinak. Zalistoval ještě několikrát pasem, aby mi sdělil, že mě nepustí, protože mám špatné visum, že se musím vrátit do Almaty na kyrgyzské velvyslanectví, abych dostal košer visum. Odmítl jsem a požádal ho, aby mi tam razítko dal a já mohl pokračovat dál v cestě. Druhý úředník se také začal zajímat o můj pas. Mezi tím přišli další lidé, cizinci, hlavně Turci, kteří dostávali razítka bez problémů. Všichni ostatní museli čekat na svůj pas venku, naštěstí já jsem byl s nimi uvnitř v teple. „Aleš, Aleš, Aleš, co mám s tebou dělat? ptal se mě s úsměvem muž v zelené uniformě. „Pustit mě do Biškeku,“ odpověděl jsem mu. Chvíli jsme si tímto způsobem povídali, ale nevypadalo to, že se do Kyrgyzstánu podívám. V tom přišel Turek, kterého nevyhodily ven, tak jsem se s ním dal turecky do řeči, že tam mám problém a jestli mi neporadí. Řekl mi, ať dám muži nějakou korunu, což se mi pochopitelně nechtělo, ale asi mi nic jiného nezbývalo. Poprosil jsem ho, jestli to nemůže udělat on, protože nevím jak. Vzal si odemne bankovku a snažil ji dát muži v zeleném do ruky. Ten ji však odmítl, chvíli se bavili kyrgyzsky a potom mi muž vrátil bankovku a byl odejit z kanceláře. Samozřejmě muži s pravomocemi nepřestávali hrát hry na počítači. Dal jsem se s druhým do řeči, o rodině, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a České republice. Čas běžel a maršutka byla už určitě ta tam. Muž chvílemi listoval mým pasem, chvílemi odcházel, ale stále hrál svou hru a to nejen na počítači. Ptal se mě o čem jsem se bavil s Turkem, tak jsem mu o tom pověděl. „Aleš, Aleš, Aleš, co mám s tebou dělat?“ ptal se už po několikáté. Položil razítko na visum a dělal, že mi ho už dá, ale pak si to opět rozmyslel a začal listovat pasem. Po hodině a půl mi nakonec razítko dal s tím, že o tom nebudu nikde s nikým mluvit, tak proto to mohu jen psát. Vyšel jsem na cestu, maršutka byla ta tam. Po chvíli cesty se na mě vrhly taxíkáři se super výhodnými nabídkami, že mě za trojnásobek ceny z Almaty do Biškeku odvezou zbývalých dvacet pět kilometrů. Prošel jsem první a pak další. Čím dál od hranice, tím cena klesala, až jsem došel k místu, kde jezdili kyrgyzské maršutky, tak jsem za 20 som (asi 6 kč) nakonec v pohodě odjel. Nechal jsem se vyložit v centru u SUMu, něco jako ruský GUM. Musel jsem začít hledat místo na spaní. Byl mi doporučen levný hotel Dostik, kde noc pro cizince stála 60 dolarů. Hledal jsem něco pro můj rozpočet. V hotelu mi doporučili jiné místo, kam jsem taxíkem odjel. Hotel byl sice levnější, ale pořád se mi nechtělo platit ve Střední Asii tolik, jako na Šumavě nebo v Krkonoších. V koutku hotelu byla kancelář, která nabízela službu, že najde ubytování v pronájmu levněji. Využil jsem toho, protože se už stmívalo. Říkal jsem si, že tu zůstanu, tak na dvě maximálně tři noci. Paní mi napsala adresu, kam jsem se měl dopravit, kde na mě čekala moje nová postel. Nechtěl jsem jet taxikem, tak jsem využil trolejbusu. Zeptal jsem se šoféra, který mi slíbil, že mi zastaví mimo zastávku blízko mého místa. Dali jsme se do řeči, z kterého přišlo pozvání na přenocování za poloviční cenu, tedy za 500 som (180 Kč), říkal jsem si, že to bude určitě větší zážitek než pronajatá místnost. Jako je v místní mentalitě zvykem, jsem zapomněl na nabídku za 1000 kč a vzal levnější variantu. Tolik, jak zněla přezdívka řidiče, mi řekl, že musí dořídit směnu a pak pojedeme společně domů. Vysadil mě v centru, kam jsem měl opět přijít za dvě hodiny, aby mě nabral a odjeli jsme do depa. Chodil jsem po městě, které začínalo žít nočním životem. Osvětlené ulice, dobře oblečení lidé, velké ulice pro lidi a auta, upravená zeleň, nic jako zahradníkem zapomenutá Almata! Výborná šaurma z hovězího mi zvedla mínění o Biškeku ještě výše. Město mi nepřišlo tak smutné jako Almata a lidé se na ulici usmívali! Tolik přijel na autobusovou zastávku v tolik kolik měl, takže jsem nasedl a odjeli jsme do depa, kde jsem nejdřív sledoval, jak se autobus myje, čistí a kontroluje. Tolik ještě vyřídil několik formalit a mohli jsme opustit brány závodu a jít na taxi. Tolik bydlel s rodinou dvacet minut za městem. Provezli mě s taxikářem osvětleným Biškekem a taxikář mě podaroval kyrgyzskou sim kartou, kterou už nepotřeboval. Dojeli jsme před kovové vrata Tolikova domu. Odehnal dva psy, abych mohl projít do domu. Žena a šestiletá dcera nás už vítala. Odložil jsem si věci. Při vstupu do místností byla cítit velká vlhkost a nezdravost prostředí. Po pravé straně na zemi bylo sezení, naproti byla puštěná televize s ruským programem. Na židli vedle vstupních dveří byli elektrická kamínka, která jsou zakázaná používat. Tolik mě provedl po domě, který měl tři místnosti a kuchyň, jedna místnost nebyla ještě dodělaná. Suchá toaleta byla venku a voda nebyla zcela do domu dovedena. V dvou místnostech se netopilo a v jedné byla puštěná mála trouba na chleba, která místnost vyhřívala. Seděli jsme v kuchyni a povídali si a jedli připravené jídlo Tolikovou ženou. Za chvíli přišli dva syni, kteří se dali také do jídla. Jedli jsme salát z řepy, polévku s bramborem a kousky tučného masa a nějaké sladkosti. Pili jsme čaj. Okolo desáté hodiny přijelo auto a celá rodina až na mě se šlo podívat na příbuzného nové Audi (r.v.1994). Po chvíli se Tolik vrátil a vzal máslo ze stolu, že musí auto pomazat, aby dobře šlapalo, že je to místní tradice. Ne nadarmo se říká, kdo maže, ten jede. Máslem pomazaný pravý blatník nového auta má přinést štěstí. Za chvíli nás kolem stolu sedělo čtyři více. Opilý šedesátiletý Marat, uklízeč hlavního města, seděl vedle mě, a když právě nespal, tak se mi snažil něco říkat, ale protože drmolil, tak jsem mu nerozuměl skoro ani slovo. Otevřela se lahev vodky a všichni pili. Měl jsem trošku strach, aby mi ta vodka nevypálila oči, byla dost nechutná. Proto jsem si vždy jen srkl, což se pochopitelně Maratovi nelíbilo, ale naštěstí vždy usnul. Jedlo se a povídalo o novém autě a událostech posledních dní. Po hodině sebrali opilého Marata, posadili do auta a všichni odjeli společně s Tolikovou ženou a dětmi k dalším příbuzným. Když neobjedete všechny příbuzné, znamená to velkou hanbu a dostanete se do klepů. Tolik naštěstí zůstal doma, byl jsem výmluvou. Oficiálně jsme se znali už dříve, aby rodina rovněž nepřišla do klepů, že ubytovává za peníze cizince. Tolik vymyslel, že když sloužil v Pobaltí v době Sovětského svazu, tak můj táta byl jeho dobrý kamarád z Československa. Asi to zabralo. Tolik vytáhl staré fotky z oné doby a ukazoval, jak jako voják byl v Pobaltí. Staré fotky na vlhkém papíře alba měly zvláštní zápach. Chvíli jsme ještě povídali a kolem jedenácté, i přestože jsem nebyl unaven, jsem šel na kutě. Nebylo co víc si říci a navíc za hodinu vypínali proud.