Poslední dny v Biškeku

Pondělní ráno mě probudilo dost silné bručení v břiše a rychlý úprk na toaletu. Dostal jsem několik prášku a spal jsem až do jedenácti s přestávkami k běhu. Po opět velmi tučném obědě, který jsem moc nesnědl, nejen kvůli bolesti břicha jsem vyrazil na jeden z místních bazarů a na prohlídku města. Večer jsme byli opět pozváni na večeři k jedné tetě. Nebylo mi ten den moc dobře, ale nakonec to byl úspěšný den, protože se nám podařilo domluvit interview s jedním poslancem ohledné mé disertační práce. Druhý den ráno nás čekalo interview, které proběhlo velmi hladce, a dozvěděl jsem se velmi zajímavé informace. Potom jsem zašel na tamní univerzitu za vytipovanými profesory a rovněž jsme si dobře popovídali. Večer nás čekal koncert tradiční kyrgyzské hudby. Zaplněný sál seděl v kožichách, protože se netopilo, to ovšem nebránilo divákům si koncert opravdu vychutnat. Další večerní návštěva s hostinou a pak do postele. Další den jsem opět vyrazil udělat několik interview, abych později odpoledne mohl vyrazit zpět do Almaty. Měl jsem malinko obavu z hraničního přechodu, aby mě pustili na zpět, ale nakonec opět díky Jenishbeckovi šlo hladce. Jeho příbuzný je diplomatem, takže jsme přes hranice jeli diplomatickým autem a nevyskytly se skoro žádné problémy. Dovezli mě až před dům před kterým v Almatě žiji. Nechtěl jsem nic podobného, ale nedali se odbýt. Host je prý host.

Již brzy dobrodružství z Kyrgyzstanu

Cesta do Astany

Astana se stala hlavním městem v roce 1998, kdy se veškeré úřady přesunuly z Almaty. Vzdálenost mezi Astanou a Almatou je 1200 km, vlakem se vzdálenost dá ujet za 13 hodin a autem údajně za 10. Bohužel vlak, který jel 13 hodin byl už plně obsazen, tak jsem volil další expres, který vyjížděl z Almaty v 14:30 a do Astany přijížděl druhý den ráno v 10:30, necelých dvacet hodin cesty.
Na nádraží jsem dojel autobusem. Vlak stál na prvním nástupišti a půl hodinu před odjezdem se do něho mohlo nastoupit. Venku bylo zataženo a pod mrakem, na další dny hlásili v Almatě, že bude sněžit. Pro Astanu mělo být připraveno slunečné počasí. Jen tak tak jsem prolezl úzkou uličkou a našel své kupé a místo číslo dvacet, kde jsem měl ležet. Byla to vrchní postel. Kupé bylo poměrně malé, když jsem se v něm chtěl postavit na šířku, tak mi to ramena nedovolila. Vyndal jsem si nějaké zásoby jídla a pití na stolek a díval se na druhou kolej, kde se rovněž odbavoval vlak, který jel směrem na Šimkent. Při nástupu do vlaku musíte vždy ukázat jízdenku a doklad totožnosti, v mém případě pas. Naštěstí žádné povolení na opuštění města nepotřebujete.
Za chvíli přišel mladý Kazach a položil si věci na lavici. Představil se jako Zasulan, po chvíli přišel o něco starší muž, jeho kolega, který se jmenoval nějak jako Dušan, nevím přesně. Usedli jsme a představili jsme se a začali jsme chvíli povídat. Zasulanovi je 26 let a je muzikant, Dušanovi je 48 a je jeho učitel na konzervatoři v Almatě. Byli pozváni do Astany na vystoupení na oslavách velkého kazašského umělce Azarbajeva. V tu chvíli přišel do dveří vysoký statný muž, řekněme basketbalista, který nesel velkou tašku a jmenoval se Alexandr. Rus Saša byl businessman. I když později jsem pochopil, podle jeho vyprávění byl polobůh a hlavně taky rybář. Takže si dokážete představit, jak velké ryby chytal. Byli jsme kompletní, jak v kupé, tak i ve vlaku a vlak se mohl pomalu vydat na svou dvacetihodinovou cestu. Dušan mě poprosil, jestli bych si s ním nevyměnil místo, že raději spí na vrchu, protože musí číst namás (islámská modlitba). Mně to vyhovovalo, seděl jsem u okénka a pozoroval krajinu. Po chvíli jsme opustili Almatu a jen vrcholky hor ji připomínaly. Po třech hodinách jízdy zmizely i hory a ocitli jsme se v kazachstánské stepi. Vpravo i vlevo byli vidět nedozírné širé plochy, jen elektrické vedení a občasný domek se stádem ovcí nebo krav uprostřed ničeho narušoval prázdnotu místa. Ve vlaku dostáváte k jízdence dva čaje. Teplou vodu můžete mít do konvice po celou dobu jízdy zdarma. Vaří se v samovaru na začátku vagónu. V každém vagónu je jeho obsluha, která se stará nejen o čaj, ale i otopení ve vagónu. Při vystoupení do vozu, jsem si říkal, na co tam jsou tři velké plné pytle. Cestou jsem pochopil, že obsluha vagónu rovněž přikládá do kotle, aby cestujícím bylo teplo. Jídelní vůz byl zařazen jako šestý vagón vlaku. Hlad jsem neměl, ale šel jsem se podívat. V jídelním voze se promítal film, lidé pili čaj, jedli plov a obsluhoval je velmi příjemný personál. Lidé jsou ve vlaku všeobecně velmi vstřícní a povídaví, ono jim asi nic jiného nezbývá, když chtějí, aby jim cesta rychle utekla. Stejně tak se dělo i v našem kupé. Tradičně první otázky směřovaly k tomu, zdali jsem ženatý a kolik mám dětí, a kdy se tedy do toho už pustím, protože jsem stařec. Zasulan, který je stejně starý jako já řekl: „ Моя жена готова.“ Což znamenalo, že se za pár měsíců stane otcem. Dušan i Saša ho pochválili, že je šikovný a že to je dobře. Pak se podívali na mě a doporučili mi, ať s tím taky něco dělám. Tak co myslíš Miško? Blížilo se k sedmé hodině večer, což byl čas k večeři. Každý vyndal, to co měl na malý stolek uprostřed kupé. Venku už byla tma, jen občas létaly venku jiskry ze samovaru, takže to byl malý ohňostroj. Podél tratě bylo vždy několik vypálených míst, asi díky zmiňovaným jiskrám. Pustili jsme se do jídla. Podávalo se, spíše řekněme rukama z umaštěného pytlíku se bralo koňské maso, které se zakusovalo chlebem. Prý je bez cholesterolu a nejlepší koňské maso je ze čtyřletého koně. Starší už stojí za starou bačkoru a je hrozně tuhé. V Kazachstánu je koňské, jehněčí, hovězí a kuřecí maso to nejvíce rozšířené. Snad i díky historii a jejich kočovnému způsobu života. Nevím, jak starý kůň byl, kterého jsme jedli, ale špatný nebyl, jen chvílemi se mi to v puse moc hýbalo, což opravdu nemusím. Zajedl jsem to hodně chlebem a zapil čajem. Jako desert jsme měli nějaké jablko, mandarinku a sušenku. Povídali jsme si o muzice a obchodu, majetku Saši, o úplatcích v Kazachstánu a o životě v Čechách. Připadne mi, že jsou tady v Kazachstánu lidé velmi skromní a spoléhají na Alláha. Tedy až na Rusa Sašu, který vlastnil několik luxusních bytu v Astaně, obchodoval s kde čím a měl velké pozemky, na kterých pěstoval skoro všechno od brambor až po švestky. Projížděli jsme kolem Balchšského jezera a tu se Saša jal vyprávět o rybaření, ryby co nachytal, by se nevešly do celého vlaku. Okolo jedenácté hodiny jsme zastavili v městě Saryšagan, kde bábušky prodávaly sušené ryby. Saša tři koupil a jednu dal na stůl, ať se pořádně před spaním najíme. Trošku jsem si dal a ryba byla velmi dobrá. Zasulanovi opravdu moc chutnala, žužlal a olizoval vše, co na rybě bylo. Okolo jedné hodiny v noci jsme dopovídali a ulehli na kutě. Spal jsem jako, když mě do vody hodí. Ráno mě probudil Saša okolo půl deváté, byl trošku neomalený a nechtěl být sám vzhůru. Stejně tak se stalo s Dušanem, Zasulan, ho otočením na druhý bok slušně odmítl. Pootevřel jsem oči a viděl jsem bíle zasněženou krajinu. V Astaně předpovídali okolo mínus deseti stupňů přes den a v noci dvakrát tolik. Obsluha vozu nám přinesla horký čaj a my jsme posnídali při pohledu na zasněžené pláně. Za chvíli se začalo vybírat na zpět povlečení a ručník, které jsme na cestu dostali. Astana se blížila. Dostal jsem pozvání na koncert, které jsem rád přijal.

Pobyt v Astaně

Přivítala nás nová budova hlavního nádraží a také studený vítr a pěkná zima. Vyndal jsem si kabát, šálu, rukavice a čepici a vyrazil poznávat hlavní město Kazachstánu. Překvapili mě trojjazyčné nápisy východu. Jeden kazachstánský, druhý ruský a třetí anglický. Na nádraží byla i internetová kavárna s příjemným posezením. Zavolal jsem svému novému kamarádovi Sergejovi, kterého jsem našel na internetu a který mě slíbil ubytovat. Venku před nádražím stály bábušky a nabízely ubytování za 700 Kč na den a noc, což mi přišlo docela hodně, na to, že jde o Kazachstán. Nicméně levné to tu moc není. Levnější než u nás v Čechách, ale takový rozdíl to není a přitom, že průměrná čistá mzda v Kazachstánu je okolo 6 tis. korun, nic moc. Pravdou je, že každý tady dostává úplatky, takže se to asi jednou tolik navýší. Chleba stojí okolo 8 korun, litr mléka 24 korun, kilo mandarinek 30 korun, hodina plavání v bazénu 120 korun, litr benzínu okolo 9 koruna, pizza v restauraci přibližně okolo 120 korun, šaurma na ulici okolo 50 korun a třeba hodina internetu okolo 60 korun. Sergey mi řekl, že teď má nějakou práci, ale že za hodinu bude mít volno a že pro mě přijede. Vydal jsem se zatím s taškou přes rameno do města. Bylo opravdu velmi slunečno, což znamenalo i studeno. Zašel jsem na nějaký trh a potom jsem jel trolejbusem do centra. Byla mi zima i přes všechny vrstvy, co jsem měl na sobě, tak jsem šel na čaj. Sergej za chvíli volal, že mě vyzvedne. Přijel ještě společně s Maratem. Sergey byl Rus mající společnost založenou na obchodování s vládou a Marat je jeho řiditel. Odvezli mě do velkého bytu v centru, kde jsem měl nocovat. Popravdě nebyl to moc dobrý pocit. Kluci vypadali trošku jak mafiáni a nepokládali žádné otázky. V hlavě se mi honily myšlenky, komu mé játra a ledviny budou sloužit.
Obrovský obývací pokoj, krásná kuchyň, dvě velké koupelny, dvě velké ložnice (jedna, kde spal Sergey a druhá pro mě), Sergejovo kouření, kterým byl protkán celý byt, což se projevilo na mém oblečení, které páchlo jako po nějakém nočním flámu v čtyřkovém baru, jeho slabost k internetu, hazardu a ženám. Pětačtyřicetiletý Sergey toho moc nenapovídal. Mezi jeho koníčky patřilo rybaření, po bytě bylo spoustu rybářských prutů, hazard a ženy, právě procházel šestým rozvodovým řízením, nic si z toho ovšem nedělal. V době Sovětského svazu byl vojákem ve východním Německu, Československu a Polsku. Vše opět „dokonale“ znal a byl trošku druhým Sašou z vlaku. V devadesátých letech pral špinavé peníze a nepřišli na něho díky kontaktům na tajnou službu Ruska. Myslím si, že ony kontakty mu drží obchod i dnes. Jak vypadá jeho den? Ráno kolem desáté vstává a vyřizuje několik telefonátů, pak hledá na internetu, který lepší počítač si koupí a pouští se do hraní karet online. Mezitím chvíli telefonuje. Odpoledne jde na skok do práce, aby se mohl poté vrátit zpět do svého zakouřeného bytu a hrát hry a číst noviny. Tvrdil mi, že ročně má jeho firma zisk okolo 2 mil. dolarů a že mu to pro život stačí. Komu by nestačilo, že? Na to, že tolik vydělával, tak se choval velmi skromně. Nepoznali byste ho od člověka, který chodí do práce každý den na osm hodin. Na čem si ale zakládal, bylo to, že vše muselo být značkové. Docela mě překvapila jeho otevřenost, když mi ráno ukazoval nové trenky. Trošku jsem se lekl, že bude chtít za nocleh nějaké služby, naštěstí se tomu tak nestalo. V jeho bytě jsem mohl dělat, co jsem chtěl. Hodně kouřil a hodně mlčel. Když už se pustil do řeči, tak odpor nesnesl. Amerika je ta nejhorší a může úplně za všechno. Nechápal a nechtěl pochopit proč Pobaltské země, vstoupili do Evropské unie. Rusko viděl jako budoucnost světa a jako toho nejvíce mírumilovného a nejlepšího, kdo by měl vést tento svět. Ostatní argumenty byly jen propagandou západu. Hmm,…Chvílemi jsem nevěřil svým uším. Večer jsem trošku pochopil. Díval jsem se na ruské zpravodajství, které mě malinko překvapilo. Jedna ze zpráv byla, že Střední Evropa konkrétně Polsko a Česko vzpomíná na pád Berlínské zdi a že podle výzkumů si většina obyvatel myslí, že Sovětský svaz by měl nabrat svých dřívějších podob. Nějaká polská babička v televizi popisovala, jak je teď vše drahé a blabla, a jak dřív bylo vše super. Sergey mi řekl: „Vidíš, tady to máš. Nemám pravdu?“ Snažil jsem se mu vyvrátit to, co právě viděl, ale nedal se. Žiji snad já v desilusi?

Vesnický duch Astany

Vyrazil jsem raději do města. Osmisettisícové město se rozrostlo za jedenáct let o šestset tisíc v budoucnu je v plánu, aby město mělo stejně obyvatel jako Almata, tedy dva milióny. Astana se stále staví. Při stavbě města je výhoda, že se může šířit kamkoliv, protože v okolí je step, která se zvolna mění na město. Nové centrum má několik velkolepých budov v podobě mrakodrapů, metro staví španělská společnost, nové mešity jen rostou, krásné auta jezdí po nových silnicích, ale venku chybí lidi, město vypadá jako po nějakém velkém moru. Bulváry připravené pro lidi jsou poloprázdné, ve velkých nákupních střediscích, se stejnými cenami jako v Evropě nikdo nenakupuje. V jedné z jídelen v supermarketu mě obsluhuje paní se zástěrou z osmdesátých let. Dávám si plov, palačinku s masem a čaj. Trošku si připadám jako v broumovské cukrárně na rohu náměstí před deseti lety. Doufám, že se interiér i tam už změnil. Jen s tím rozdílem, že v Astaně tady chodí na oběd lidé v oblecích.
Nikde v okolí hlavní třídy jsem žádnou otevřenou restauraci nenašel. Vyjel jsem na Bajterek, obrovská věž vysoká 98 metrů, podle roku, kdy se Astana stala hlavním městem. Výhled na město byl hezký, byla vidět ustupující step, stará nízká zástavba přehlušená mrakodrapy. Na vrcholu byla kavárna a tři slečny, které vyprávěly o historii Astany. Úplně na vrcholu stál podstavec, na kterém byl čtyřkilový zlatý otisk ruky prezidenta Nazarbajeva. Po vložení mé ruky do dolitku, mohu potvrdit, že má menší ruku než já. Během třech dnů jsem si prošel a projel město. Navštívil jsem Muzeum prezidenta Kazachstánu, které na mě vyvolalo dojem, že lepší člověk než Nursultan Nazarbajev neexistuje. Trošku jsem si říkal, proč tedy jeho zeť utekl a požádal o politický azyl v Rakousku a jeho žena, dcera Nazarbajeva má zákaz opustit zemi.

Další místo, které jsem v mrazivém počasí rád navštívil, bylo Národní muzeum Kazachstánu, kde se od tradičního způsobu kočovného života v jurtách dostanete až do let devadesátých po současné kazachstánské umění.

Kromě toho jsem zašel do velkého oceánografického centra, kde mohou obyvatelé Astany pozorovat vodní svět. Jeden večer jsem absolvoval koncert tradiční kazašské hudby. Bohužel se nemluvilo rusky, takže jsem z projevů nic neměl. Nicméně kroje, tradiční kazašský tanec a zpěv se mi líbily. Když jsem přišel večer domů, našel jsem Sergey v županu u svého laptopu a kouřil své cigarety. Dal jsem si večeři, sprchu a šel jsem na kutě. Po chvíli přišel do mého pokoje a otevřel tajný sejf, ze kterého vzal bankovku a s cigaretou v puse mi říkal, že mu přijde kamarádka. Pochopil jsem. Naštěstí spím hodně tvrdě. Ráno mi s úsměvnou tváří a smíchem říkal, že už je pryč.

Cesta zpět do Almaty

Cesta zpět do Almaty probíhala podobně jako cesta do Astany. Dostal jsem nové spolucestující, dvě padesátileté dámy, které měly rády svůj klid a proto se hodně spalo a málo mluvilo, což mně vyhovovalo. V kupé s námi byl ještě Kajrat, pracovník ministerstva zahraničních věcí, který mě pozval na mezinárodní konferenci, takže zítra se jdu. Astana mi přišla jako město s vesnickým duchem. Ve zkratce, kde nic tu nic. Tři dny na Astanu bohatě stačí a už jsem se těšil zpět do Almaty. Původně jsem měl v úmyslu navštívit ještě město Karaganda, ale podle toho co mi o ni říkali lidé, tak za to nestála.

Kazašská svatba

O víkendech je velmi populární se ženit a vdávat. Nevěsta s ženichem většinou přijíždějí bílou limuzínou společně s několika členy rodiny. Obřad probíhá většinou na úřadě nebo v budově ve které je postavena jurta a vše se odehrává podle tradice. Ženich musí vykoupit nevěstu většinou velmi tučným obnosem. Ženichova rodina zajišťuje, aby novomanželé měli, kde bydlet a čím jezdit, a rodina nevěsty zařizuje interiér bytu. Svatba trvá většinou tři dny a je na ni okolo tři sta hostů. Přesto je svatba pro novomanželé velmi výdělečnou činností, podle slov několika Kazachů, kteří proces absolvovali. Ženich s nevěstou dostanou od příchozích mnoho darů a financí, každý se chce vytáhnout a dát nejvíce co si může dovolit.