Vzdálenost mezi Astanou a Almatou je 1200 km, vlakem se vzdálenost dá ujet za 13 hodin a autem údajně za 10. Bohužel vlak, který jel 13 hodin byl už plně obsazen, tak jsem volil další expres, který vyjížděl z Almaty v 14:30 a do Astany přijížděl druhý den ráno v 10:30, necelých dvacet hodin cesty.Na nádraží jsem dojel autobusem. Vlak stál na prvním nástupišti a půl hodinu před odjezdem se do něho mohlo nastoupit. Venku bylo zataženo a pod mrakem, na další dny hlásili v Almatě, že bude sněžit. Pro Astanu mělo být připraveno slunečné počasí. Jen tak tak jsem prolezl úzkou uličkou a našel své kupé a místo číslo dvacet, kde jsem měl ležet. Byla to vrchní postel. Kupé bylo poměrně malé, když jsem se v něm chtěl postavit na šířku, tak mi to ramena nedovolila.
Vyndal jsem si nějaké zásoby jídla a pití na stolek a díval se na druhou kolej, kde se rovněž odbavoval vlak, který jel směrem na Šimkent. Při nástupu do vlaku musíte vždy ukázat jízdenku a doklad totožnosti, v mém případě pas. Naštěstí žádné povolení na opuštění města nepotřebujete.Za chvíli přišel mladý Kazach a položil si věci na lavici. Představil se jako Zasulan, po chvíli přišel o něco starší muž, jeho kolega, který se jmenoval nějak jako Dušan, nevím přesně. Usedli jsme a představili jsme se a začali jsme chvíli povídat. Zasulanovi je 26 let a je muzikant, Dušanovi je 48 a je jeho učitel na konzervatoři v Almatě. Byli pozváni do Astany na vystoupení na oslavách velkého kazašského umělce Azarbajeva. V tu chvíli přišel do dveří vysoký statný muž, řekněme basketbalista, který nesel velkou tašku a jmenoval se Alexandr.
Rus Saša byl businessman. I když později jsem pochopil, podle jeho vyprávění byl polobůh a hlavně taky rybář. Takže si dokážete představit, jak velké ryby chytal. Byli jsme kompletní, jak v kupé, tak i ve vlaku a vlak se mohl pomalu vydat na svou dvacetihodinovou cestu. Dušan mě poprosil, jestli bych si s ním nevyměnil místo, že raději spí na vrchu, protože musí číst namás (islámská modlitba). Mně to vyhovovalo, seděl jsem u okénka a pozoroval krajinu. Po chvíli jsme opustili Almatu a jen vrcholky hor ji připomínaly. Po třech hodinách jízdy zmizely i hory a ocitli jsme se v kazachstánské stepi. Vpravo i vlevo byli vidět nedozírné širé plochy, jen elektrické vedení a občasný domek se stádem ovcí nebo krav uprostřed ničeho narušoval prázdnotu místa. Ve vlaku dostáváte k jízdence dva čaje. Teplou vodu můžete mít do konvice po celou dobu jízdy zdarma. Vaří se v samovaru na začátku vagónu. V každém vagónu je jeho obsluha, která se stará nejen o čaj, ale i otopení ve vagónu. Při vystoupení do vozu, jsem si říkal, na co tam jsou tři velké plné pytle. Cestou jsem pochopil, že obsluha vagónu rovněž přikládá do kotle, aby cestujícím bylo teplo. Jídelní vůz byl zařazen jako šestý vagón vlaku. 
Hlad jsem neměl, ale šel jsem se podívat. V jídelním voze se promítal film, lidé pili čaj, jedli plov a obsluhoval je velmi příjemný personál. Lidé jsou ve vlaku všeobecně velmi vstřícní a povídaví, ono jim asi nic jiného nezbývá, když chtějí, aby jim cesta rychle utekla. Stejně tak se dělo i v našem kupé. Tradičně první otázky směřovaly k tomu, zdali jsem ženatý a kolik mám dětí, a kdy se tedy do toho už pustím, protože jsem stařec. Zasulan, který je stejně starý jako já řekl: „ Моя жена готова.“ Což znamenalo, že se za pár měsíců stane otcem. Dušan i Saša ho pochválili, že je šikovný a že to je dobře. Pak se podívali na mě a doporučili mi, ať s tím taky něco dělám. Tak co myslíš Miško? 
Blížilo se k sedmé hodině večer, což byl čas k večeři. Každý vyndal, to co měl na malý stolek uprostřed kupé. Venku už byla tma, jen občas létaly venku jiskry ze samovaru, takže to byl malý ohňostroj. Podél tratě bylo vždy několik vypálených míst, asi díky zmiňovaným jiskrám. Pustili jsme se do jídla. Podávalo se, spíše řekněme rukama z umaštěného pytlíku se bralo koňské maso, které se zakusovalo chlebem. Prý je bez cholesterolu a nejlepší koňské maso je ze čtyřletého koně. Starší už stojí za starou bačkoru a je hrozně tuhé. V Kazachstánu je koňské, jehněčí, hovězí a kuřecí maso to nejvíce rozšířené. Snad i díky historii a jejich kočovnému způsobu života. Nevím, jak starý kůň byl, kterého jsme jedli, ale špatný nebyl, jen chvílemi se mi to v puse moc hýbalo, což opravdu nemusím. Zajedl jsem to hodně chlebem a zapil čajem. Jako desert jsme měli nějaké jablko, mandarinku a sušenku. Povídali jsme si o muzice a obchodu, majetku Saši, o úplatcích v Kazachstánu a o životě v Čechách. Připadne mi, že jsou tady v Kazachstánu lidé velmi skromní a spoléhají na Alláha. Tedy až na Rusa Sašu, který vlastnil několik luxusních bytu v Astaně, obchodoval s kde čím a měl velké pozemky, na kterých pěstoval 
skoro všechno od brambor až po švestky. Projížděli jsme kolem Balchšského jezera a tu se Saša jal vyprávět o rybaření, ryby co nachytal, by se nevešly do celého vlaku. Okolo jedenácté hodiny jsme zastavili v městě Saryšagan, kde bábušky prodávaly sušené ryby. Saša tři koupil a jednu dal na stůl, ať se pořádně před spaním najíme. Trošku jsem si dal a ryba byla velmi dobrá. Zasulanovi opravdu moc chutnala, žužlal a olizoval vše, co na rybě bylo. Okolo jedné hodiny v noci jsme dopovídali a ulehli na kutě. Spal jsem jako, když mě do vody hodí. Ráno mě probudil Saša okolo půl deváté, byl trošku neomalený a nechtěl být sám vzhůru. Stejně tak se stalo s Dušanem, Zasulan, ho otočením na druhý bok slušně odmítl. Pootevřel jsem oči a viděl jsem bíle zasněženou krajinu. V Astaně předpovídali okolo mínus deseti stupňů přes den a v noci dvakrát tolik. Obsluha vozu nám přinesla horký čaj a my jsme posnídali při pohledu na zasněžené pláně. Za chvíli se začalo vybírat na zpět povlečení a ručník, které jsme na cestu dostali. Astana se blížila. Dostal jsem pozvání na koncert, které jsem rád přijal.
Žádné komentáře:
Okomentovat