Jak už jsem psal v minulém příspěvku oslavy, se chystali dlouhodobě a byli podle médií ty nejlepší, které mohli existovat. Nový asfalt byl položen v čas, takže prezident Kazachstánu mohl přijet bez drkotání až před budovu rektorátu. Sám prezident potom přednášel na nově otevřené budově v auditoriu, kde bylo plně obsazeno. Večerní zprávy informovaly o tom, jak důležité je vzdělání, když sám prezident přednáší na univerzitě. Stejně tak si vyjadřovali i studenti ze zahraničí v krátkých reportážích. Všichni z toho byli opravdu ve vastorge (v šoku). Vše proběhlo podle plánu a všechny naplánované dotazy byly zodpovězeny. Spíše než dotazy zaznívala slova chvály na hlavu Nazarbajeva a žádosti na častější návštěvy v Almatě. Většina studentů měla vlaječky s kazachstánskou vlajkou, kterou se mi bohužel nepodařilo získat. Asi jsem nebyl dost prověřen. Večer po odjezdu prezidenta se konal koncert pro studenty.
A protože ke každé slávě patří i předávání čestných vyznamenání a poklony úspěchu, nejinak tomu bylo tady. Zlaté, stříbrné a další medaile a čestná uznání byla připravena k předání z rukou rektora a poté i děkana fakulty. Málem jsem jedno dostal taky, protože udělali jedno na víc, ale s pokorou jsem odmítl. Na jednom takovém předání jsem byl přímo účasten. Můj školitel je děkanem geografické fakulty, takže když jsem u něho v kanceláři, tak se toho dost dozvím, hodně lidí za ním chodí a ptá se, on mi to pak soukromě komentuje. Popravdě je velmi milý a vřelý člověk, který se mi snaží zde co nejvíce pomáhat. Dokonce se nabídl, že od něho z kanceláře budeme společně shánět bydlení, abych měl kde přespat. Ale zpět k vyznamenáním. V jednu chvíli se otevřeli dveře a přišel proděkan, aby nás odvedl do místnosti, kde došlo k předávání medailí. Věkový průměr jsem snížil na šedesát sedm. Nejstarší oceněný promoval v Moskvě na MGU v době, kdy zemřel Stalin. Malinko jsme zavzpomínali na starou dobrou Moskvu a bylo velmi znatelné, že pan profesor je hrdý na svou zlatou medaily za úspěchy v geografii. Byl jsem překvapen, že se v Kazachstánu stále drží starý sovětský kolorit medailí. Jako čestný host jsem byl všem představen a bylo mi potřeseno rukou a popřáno udači molodec! V místnosti bylo asi 10 profesorů a já, za chvíli každý z nás držel v ruce stakan, ve kterém byla nalita vodka. Děkan pro nesl přípitek: „Chtěl jsem Vám popřát hodně zdraví, ale pak jsem si uvědomil, že na Titaniku bylo mnoho zdravých lidí a ti zahynuli. Tak jsem se tedy rozhodl popřát Vám, ať se Vám vše podaří, ale v tom jsem si vzpomněl, že předevčírem jsme měli párty, která se velmi podařila, a druhý den nám nebylo dobře. Proto jsem se rozhodl popřát Vám úspěch, protože k úspěchu potřebujete jak zdraví tak i to, aby se Vám dařilo.“ Poté jsme pozvedli číše a připili na úspěchy budoucí. Někteří vodku zajedli chlebem. Za chvíli mě už děkan táhl do jiné místnosti, aby mě představil studentům, s kterými budu diskutovat nad současnými politicko-geografickými a dalšími problémy tohoto světa. Už jsme se opět ocitli v úplně jiné místnosti, kam se většina oceněných přesunula. Složené stoly dohromady a na nich klobásy, sýr, zákusky, vodka a šampaňské. Dostal jsem čestné místo vedle rektora, opět jsem byl všem představen jako největší geroj a rovněž mi byli představeni, ti které jsem ještě neznal. Stal jsem se součástí katedry ekonomické a politické geografie. Jak ale celá oslava probíhala? Opět děkan začal s přípitkem, poté vedoucí katedry, po té, každý kolem stolu se jal pět ódy na své kolegy a každý se vyjádřil a poděkoval za všechno a všechny. U toho se jedlo a pilo. Já seděl a poslouchal, usmíval se nebo pokyvoval hlavou. Trošku jako cvičená opice, ale přijel jsem se něco dozvědět, tak musím víc poslouchat, ne? V duchu jsem se trošku usmíval nad některými projevy, které se opakovali a byli ve zkratce tohoto typu: „Je to náš velký den, kdy Vy profesore Vladimiri Vladimirovici, jste obdržel toto čestné uznání a zlatou medaili z rukou našeho rektora za zásluhy a píli, kterou jste celou svou kariéru věnoval vědě a výzkumu a to především k pokroku a zdokonalování našich studentů. Já sama jsem prošla Vašima rukama před lety a musím říci, že bych Vám takových medailí, kterou máte dnes na klopě, dala mnohem víc, kdyby záleželo jen na mně. Myslím si, že hovořím za všechny přítomné, že Vaše úspěchy jsou pro nás velkou motivací a budeme se je snažit přinejmenším napodobit. Rovněž bych chtěla vyzvednout Váš charakter a Vaše vlastnosti, které nám všem mohou jít příkladem. Jsem moc ráda, že jsem s Vámi dnes v této místnosti a že se těšíte stále dobrému zdraví. Přeji Vám mnoho dalších takovýchto úspěchů, které jsou hodny následování.“ Po té následoval potlesk a další podobné projevy všech přítomných, takže hodina utekla jako voda a vše se přitom snědlo a vypilo. Další láhev šampaňského byla otevřena. Někteří přicházeli, jiní odcházeli, což znamenalo nové a dost podobné projevy. Sem tam padla otázka, jestli jsem ženatý a jak to s semnou vypadá, jestli si tady najdu nevěstu. Ostatně většinou druhá otázka po představení směřuje k tomuto tématu. Už několik docentek a dalších členů fakulty mě dohazují a hledají ženu. Já silně vzdoruji. Dokonce i děkan se v žertu zmínil, že všechny studentky magisterských ročníků se k němu chodí ptát, jak to s semnou vypadá. Konečně jsme se s děkanem přesunuly do jeho kanceláře a jali se připravit můj plán na zdejší pobyt. Během toho přicházeli do kanceláře lidé s papíry k podpisu a s dotazy. Můj nový děkan vše s úsměvem a rozvahou řešil, zvedal telefony a volal. A to vše pod velkou podobiznou Narsultana Nazarbajeva, prezidenta Kazachstánu. Za chvíli se v pracovně děkana odehrálo další předání vyznamenání, tentokrát nejlepším pracovníkům fakulty. Seděl jsem malinko v odstupu. Děkan opět zahájil proslov, tentokrát trošičku v lehčím duchu, že tyto vyznamenání sice neznamenají, že nemusíme stát ve frontě nebo jezdit v MHD zdarma, ale jsou …. Někteří si je připnuli na klopu a jiní odcházeli s medailí v ruce. Shodou okolností, když jsem šel dneska z rektorátu, tak jsem potkal naši kolejnou, která se zrovna vracela a na klopě hrdě nesla medaili 75 let výročí Kazgu. Neměl bych si také nějakou medaili obstarat, abych zapadl? Možná někde seženu třeba Řád práce nebo Řád Lenina. Ten bych měl být někde doma, protože jsem si ho koupil na bleším trhu v Moskvě. Kdybych to věděl, jak to tu chodí, nosil bych ho už od vstupu na kazachstánské území. Nicméně, všude se nějak slaví a tady se slaví takto, pro mě to je skvělý zážitek, na který moc nezapomenu.
Žádné komentáře:
Okomentovat